Poslední dějství - dlouhé čtení z Trondheimu.
Den šedesátý pátý – čtvrtek 19.3.
Ve čtvrtek se vstávalo dobře… posléze však následoval úprk na zastávku, přičemž jsme musely třikrát doběhnout zpět domů – pro foťák, pro baterky a pak pro lístek s adresou matematické fakulty NTNU, kde jsme se Iren vypravily na „přednášku“ o matematickém vzdělávání dětí a na malou exkurzi. Přestože jsme chtěly jet šedesátšestkou byly jsme nuceny cestovat autobusem číšlo 32, protože jaksi to byl jediný bus, který dopoledne jel … : ;o) jak jsme zjistily. Na Muntegatě jsme přesedly na pětku a pro jistotu se optaly pana řidiče na cestu … mno, řekněme, že nám neporadil zrovna dobře, a tak se Zuzanka s Irenkou optaly nějakého pána studentíka. Ve dvanáct hodin jsme potkaly Andrého a společně se vydali výtahem do horních pater budovy, ze které byl krásný výhled na město. Během čekání na začátek jsme se značně posilnily hnědým cukrem ležícím v chodbě na stolečku … byl jednoduše neodolatelný ;o). Nicméně přednášku s názornými ukázkami a praktickými cvičeními jsme byly zcela konsternovány … bylo to úžasné, takové matematické vychytávky pro děti … mno, my jsme byly úplně hotové z toho a hrály jsme si jak malé děti (otázkou je, zda by to tak bavilo i ty děti… že jo ;-)). Nicméně byli mezi námi i tací, kteří i přes svůj věk netuší, co mají dělat a k čemu pomůcky sloučí … o matematické logice už nemohla být vůbec řeč … (Mathiasi, Mathiasi … chudáci děti v Tanzánii!!!) – a tak jsme byly Iren neustále atakovány hloupými dotazy co a jak má dělat … chjoooooo! Naše fascinace neznala mezí, a když jsme se vydaly zpět domů, většina osazenstva se rozešla, (vlastně všichni) kromě nás dvou. Dole v přízemí jsme se náhodou dostaly do jakési školní prezentace (bylo to jako někde na veletrhu). Studenti předváděli vynálezy, zaměření školy, obory apod. Zcela okouzleny jsme nalezly „stánek“ , kde byla možnost vyrobit si „blikátko“. Nevím, zda se mi to podaří popsat, ale jednalo se o jakousi cedulku, na které běží to, co si napíšete (naprogramujete), něco jako když běží červeně psané reklamní spoty v jednořádkové inzerci ;-). Chvíli jsme pozorovaly hochy snažící se mermomocí správně zapojit drátky a spájet všechny kontakty … po pozorovacích manévrech jsme se zařadily do dlouhé fronty, a protože to mnohým hochům trvalo poměrně dlouho, tak jsme si počkaly… následně jsme Norům předvedly, jak šikovné jsou české holky, když jsme bez vysvětlování a jejich pomoci během tří minut daly „blikátko“ do kupy … a byly jsme z toho úplně v rauši ;-) (ano, blikátko je dodnes zcela funkční po připojení ke zdroji (9 V baterce – kdo nevěří, nechť se zastaví u mě doma a já na něj zablikám z okna J ). Blikátko jsme chtěly udělat i Alence, která s námi nešla, ale bylo nám to hloupé žádat ještě další, když jsme viděly tu natěšenou frontu za námi … Tak jsme si řekly, že jí koupíme alespoň donnut (ne, že my bychom na něj chuť neměly), ale bohužel ani donnut jsme jí nedonesly, protože jich asi upekli málo, a tak pro nás už v obchodě neměli. Ale protože jsme nadmíru šikovné děvčice, nakoupily jsme alespoň vše potřebné, co nám doma chybělo a kolem páté hodiny jsme se už doma těšily na pozdní oběd … Jak jsme se asi přejedly, když poprvé od příjezdu do této krásně země jsme se dostaly k masu, jak od této doby říkám, „vcelku“. A aby toho nebylo málo, posilnily jsme se do nutelkou – nyní je zcela zřetelné, jak moc jsme se přejedly, ehm … ne, přežraly … A protože víme, že práce šlechtí, zavdaly jsme si s domácími pracemi. A protože také víme, že nic se nemá přehánět, tak jsme se autobusem v 22:10, vydaly do Down Townu – ne, že by to byla přímo zástěrka, ale opravným důvodem návštěvy centra města v těchto nočních hodinách byla krádež. Bohužel osud tomu chtěl a tohoto hrůzného zločinu nás ušetřil jednoduše tím, že ony Norské vlajky, které jsme chtěly ze stožáru na mostě zcizit, sundali již ti pověřeni … před západem slunce (ne jako u nás, kde visí dva dny před a dva dny po …). Nad ránem, kolem třetí hodiny, jsme se vydaly domů, přičemž cesta byla dnes nelehká, všude plno bláta, kterému bychom se nejspíše vyhnuly nebýt sbírání flašek, a zkratky (kterou dodnes někteří nepokládají za zkratku, že Irenko?! :-)). Kolem páté hodiny ranní jsme dorazily domů, kde jsme umyly boty a velmi znavené ulehly k opětovnému nabrání sil.
Den šedesátý šestý – pátek 20.3.
A protože děvčátka byla velmi unavená z náročné noční cesty z města, vstavala toho dne velmi pozdě… řekněme, že jsme snídaly o půl třetí J. A protože se jednalo o druhý den našich jarních prázdnin a další dva byly před námi, tak jsme se dohodly s pány Italy a s Jiho africkými slečnami, že se vydáme na cabin-trip. Největším problémem se ukázalo sehnání spacáků, přičemž slečna Dobešová si ještě umínila, že nechce spacák barvy modré … J Po týdenním shánění spacáků po kamarádech i nekamarádech a všech basementech jsme se domluvily s Henrike, která nám ochotně nabídla zápůjčku spacích pytlů. Předávka byla smluvena na osmnáctou hodinu, a tak jsme vyšly dříve, abychom v bunprisu vrátily flašky a plechovky, neboť po včerejší noci to v našem bytečku začínalo vypadat jako na skládce… I přes náš nepochybný orientační talent jsme se lehce zdržely hledáním domu, který jsme víceméně našly na první pokus. (jen když jsme zvonily dole u dveří, tak náš pocit jistoty se rovnal nule). Předávka proběhla hladce a my se procházkou vrátily do centra, odkud nás autobus dovezl domů. A protože krom jiného jsme děvčice zodpovědné, tak jsme po zbytek večera nezanedbávaly přípravy na zítřejší cabin a připravovaly se fyzicky, připravovaly se psychicky (to nejvíce) a připravovaly a připravovaly až do druhé hodiny ranní, kdy jsme zalehly do peřin.
Den šedesátý sedmý – sobota 21.3.
I přestože jsme do loží ulehly poměrně pozdě, bylo zapotřebí ráno vstát, vše řádně sbalit a vydat se do města na sraz na víkendový cabin trip. Přestože jsme netušily, kdo nakonec pojede, což vypovídalo i o jistém psychickém rozpoložení některých, nakonec jsme s úsměvem na tvářích střetli o hodině desáté na Muntegatě. Po malém dodatečném nákupu jsme se společně v počtu deseti lidí vydali autobusem číslo 19 směrem Froset Farm. Pohled na naši skupinku musel ve všech, kteří nás cestou potkali, zanechat doživotní následky. Melissa a Carmen vyrazily s mini batůžky a místo spacáku dřímala Mel v rukou velkou modrou ikea tašku, z níž vyčuhovala obrovská peřina. Daniel již na srazu zase překvapil párem běžeckých lyží, od kterých jsme my ostatní upustili z důvodu teplot vyšších než nula. Velmi roztomilým se ukázalo Lucovo vybavení, když batoh místo na zádech nesl v ruce, neboť si zapomněl příšít utržené ucho. O co větší bylo ale překvapení, když z batohu vyndal vše, co měl s sebou! Místo rukavic, čepice či náhradních ponožek (které jsme pochopitelně měly my české ženy s sebou) měl v batožině reproduktory k notebooku a několik více foccacii, což bylo posléze náležitě oceněno. Nicméně pobavil nás Luchetto tímto svým sbalením velmi! Po krátkém zabydlení a vytvoření konstantní vyhovující teploty jsme se vydali před dům, kde jsme několik následujících desítek minut sjížděli kopec na nafukovacích gumách. To, že chlapci, zapomněli, že jedou do lesa, na zasněženou samotu, se projevilo zejména tím, že ráno někteří nenašli pohorky, a tak vyjeli v teniskách, jiní zapomněli rukavice nebo čepici (někteří oboje) J Ale protože Irenka, Alenka a Zuzanka jsou holky šikovné, měly vše s sebou v minimálním množství dvou kusů, a tak mohly svým kamarádům v této těžké situaci pomoci. Domů jsme se vrátili po tubování a mnohých sněhových bitkách zcela promočení, unavení a hladoví, což dalo zvláště vyniknout Lucovému pokrmu, na který jsme se všichni vrhli! Po náročném programu tak následovala hromadná kruhová masáž, kdy pouze slečně Irenka byla osvobozena nutnosti praktikovat masáž, což se jí pochopitelně velmi líbilo. Po mastičce jsme se pěkně flákali, chlapci italští nám hráli na kytárky a dokonce jsme i fotbal na PC si zahrály. Ano, i my ženy, což tedy po pravdě řečeno přivádělo chlapce občas do stavů nepříčetnosti. Na večeři připravil Matteo výborné těstoviny, co na tom, že jich bylo málo, a pak se už popíjelo, hrály se karty a připravilo se spinkání. Někteří, jako třeba šikovná Zuzanka, slečna Carmen a pánové Matteo, Danielle a Paolo zalehli ke spánku poměrně brzy, druhá polovina však nadále hrála šibenici a vesele tančila polku ve vedlejší místnosti… snad až do rána. Teda určitě do rána J
Den šedesátý osmý – neděle 22.3.
Jak to tak už na chatách bývá, tak ani my se z postele nijak nehrnuli – zvláště k okolnostem předchozí noci. Avšak v jedenáct hodin se už i poslední dva láskyplné páry slečen z Afriky a pánu z Itálie nechaly ošálit vůni uvařených párků a vydaly se vstříc nedělnímu dni. Přestože nám před noc pár centimetrů nového sněhu nasněžilo, rozhodli jsme se zůstat v útulném prostředí naši vytopené chaty a věnovat se aktivitám včerejšího dne. A tak se pomalu všichni vystřídali u kytary i u počítače, i když ten byl zejména během přípravy oběda uzurpován Paolem a Matteem, který měl vařit oběd. Šikulky Češky se ujaly vaření polévky, ale na druhé jsme si museli počkat než jej Luca, který se toho dobrovolně ujal, uvařil. Nakonec nás nasytil špagetami s kořením, což bylo jako obvykle vynikající. Postupně jsme se začali bavit a po víkendovém lenošení jsme se vydali kolem sedmé hodiny zpět… jen co Carmen s Pomelem vrátili ze stodoly. Přestože byla neděle, nestihly jsme toho dne zajít do kostela, což nám snad bude odpuštěno. V osm hodin jsme se už loučili na muntegatě a každý se vydal do svého domova. My jsme ještě cestou potkali Mathease, který se vrátil z nějkého poutního místa od Osla. Nebo nám to alespoň tvrdil. Moc nám nešlo do hlavy, jak se tam sám dostal. On, který má problém dojet do školy… No, Boží cesty jsou nevyzpytatelné. A tak jsme doma po vyřízení všech nutností a osvěžující spršce tiše usly znaveny krásnými zážitky uplynulého víkendu.
Den šedesátý devátý – pondělí 23.3.
A je tu pondělí, po jarních prázdninách nám zase začíná pracovní týden, a že bude náročný! Avšak prvního dne tohoto týdne jsme do školky zamířily jen na pár okamžiků, během nichž jsme však stačily s dětmi zahrát pár motivačních her na téma indiáni, jako hledání indiánského pera, tichou poštu nebo zazpívat si písničky. Poté jsme se vydaly do nám již známého matematického centra na NTNU. Cestou jsme stačily dokonce vrátit běžky do školy a nakonec, po již známé cestě z minulých pokusů, jsme potkaly celou naši třídu. Protože minule se nás do centra vydalo jen pár, byli jsme i tentokráte seznámení s funkcí a činností tohoto zařízení. Následovala práce ve skupinkách s úžasnými pomůckami…(pro děti) a také s Mathiasem, který si přisedl ke slečně Irence a Zuzance. Bohužel matematická inteligence tohoto (brzy) vysokoškolsky vzdělaného chlapce z Tanzánie není nikterak vysoká, ba dokonce bychom mohli říci, že je velmi nízká, což bylo nejen z logických příkladů a hádanek znatelné. Po několika minutách, kdy se mu slečny pokoušely vysvětlit, že nenajde dvě stejně dlouhé tyčinky (velikosti celých čísel), které by společně vytvořily délku tyčinky 7 - čili, že číslo 7 prostě vydělit dvěma v oboru celých čísel nelze, to vzdaly, jelikož již tak propásly dva další úkoly. Na tvářích ostatních bylo vidět, že jsou velmi šťastni, že Mathias si nepřisedl zrovna k jejich stolu :-)
Po skončení workshopu a smluvení detailů týkajících se středečního rozlučkového posezení v našem bytečku, čtvrteční, páteční a sobotní goodbye party jsme se poklidně vydaly pěšky do centra, kde jsme si zakoupili milované dunnaty a jely domů. A protože se termín odevzdání práce blížil, bylo nutné započít finální práce na CC paperu… a zejména slečna Zuzanka pracovala, jak je u ní zvykem, do pozdních ranních hodin.
Den sedmdesátý – úterý 24.3.
Den úterní, den, kdy by měly práci na CC paperu být dokončeny. Avšak v naší tříčlenné domácnosti tomu tak nebylo. Tedy alespoň v případech slečny Irenky a Zuzanky. Alenka to měla již přeložené a zkontrolované nějakou kamarádkou, Irenka už týden psala citace a Zuzanka hloubala nad problém a nutno podoutknouti, že jí nemalé množství stran k dokončení práce ještě chybělo. Avšak úterý stejně jako kterýkoli jiný všední den bylo zapotřebí vydat se poctivě pracovat do školky. Dnešní den byl však obzvláštněn návštěvou rodičů, kteří se zapojili do školkového programu, a tak byli svědky indiánských her, rozdělání ohně i pečení nějakých zvláštních pokrmů… a protože jsme opět měly hlad, tak nás pofiderní konzistence něčeho z ryb lákala a tak jsem ochutnali i tuto norskou krmi. Zatímco Irenka s Alenkou vystrčili čumáčky ven jen na chvíli, Zuzanka se pilně věnovala dětem i jejich rodičům, a pak slečnám, které mezitím vystřihovala tělíčka a zobáčky a ocásky kachniček na další den, povykládala vše do detailů, a tak slečny ještě více ocenily, že nemusely toho dne ven.
Po příchodu se milá Irenka vydala na koleje za smečkou, se kterou smluvila předání fotografií z víkendového cabin tripu, což však nebylo takovým lákadlem jako Žhavé výstřely, které se nakonec stejně pro množství zážitků a prohlížení foto dokumentace nekonaly… Zuzanka s Alenkou mezi tím dodělávaly své práce, a když se Irenka vrátila, tak se společně vrhli na zbytečky alkoholu, který jim ještě v lednici zbýval … neboť se blýskalo na lepší časy v podobě příjezdu Pavly se zásilkou z Čech. A tak se pečení na následující den posunulo do pozdních nočních hodin a slečny začaly kolem půlnoci skutečně pracovat na buchtách, muffinech a jiných lahodných pokrmech… a někteří na školních pracích. Kuchtění tak bylo ukončeno kolem třetí hodiny ranní, kdy i slečna Alenka zamířila do své lože. Irenka jakožto hodná kamarádka setrvala se Zuzankou do jitřních hodin, když společně dodělávaly CC papery a ukuchtily polevy na pochutiny ;o). Při pohledu z okna, kde již svítalo, jim však zatrnulo, a tak zatáhly závěsy a pracovaly v poklidu dál, když v 6:20 své práce dokončili, šly si to 7:15 zdřímnout.
Den sedmdesátý první – středa 25.3.
Přestože budík zvonil toho dne již v 7:15, podařilo se nám s velkou námahou vyskočit z postýlek až o hodinu později. To, že jsme měli v prácičce býti již od osmi hodin, nám sice přišlo jako docela velký problém, nicméně jsme se zpozdily jen o (vzhledem k času vstávání) o neuvěřitelných třicet minut. Dost dobře nelze popsat, jak jsme tohoto manévru docílili, neboť pravdou je, že tak rychlé ranní rituály byly nad rámec naší paměti ;o). Den ve školce byl velmi kreativní – děti tvořily velikonoční kachny, maloval držáky na vajíčka, dělala kuřátka z bambulek vlny a krom toho byla Zuzanka s nejmenšími pochopitelně jako každý den venku. Před odchodem domů jsme pořádaly ve školce učitelky, které nám byly konzultantkami, zda by nám práci mohly vytisknout. tento návrh byl přijat, avšak ne s přílišným nadšením. Dalším nepřekonatelným problémem bylo sehnání šesti eurosložek, neboť nám byo ve školce sděleno, že je nemají. Tato informace se zdála být velmi úsměvnou – no, posuďte sami, nepřišlo Vám to komické, kdyby každý druhý papír nebyl zataven a vše, co se vytisklo nebylo dáno do složky … ale i s tím jsme se popraly, jednu složku jsme odcizily tak, abychom mohly práce v neporušeném stavu donést domů, další jsme našly mezi našimi věcmi a o jednu nebo dvě jsme požádaly ve škole. Takže i přes tuto nesmírnou ochotu jsme vše zdárně měly hotovo a přichystáno k odevzdání. Stejně pozitivně na tom však nebyli naši spolužáci, a tak se k nám na pozdně odpolední posezení dostavil pouze Eelco a Fardau. Počet návštěvníků nás však nemrzel, a právě díky komorní sestavě jsme si mile pohovořili, stáhli fotky… a hlavně zbyla nám spousta buchtiček, což jsme záhy ocenily tím, že jsme se jich zcela nečekaně přejedly. A protože jsme předchozí noci vlastně nespaly, ulehly jsme toho dne tak nějak se slepicemi. Unavené, zmožené a nachlazené, ale s pocitem, že práce je hotová.
Den sedmdesátý druhý – čtvrtek 26.3.
A nastal den D. Čtvrtek 26. března. Onen strašák zahraničních studentů našeho oboru. Ale což, České děvy vše připravené mají a na Queen Maud´s College vzorně spěchají. Toho dne bylo ráno klidné a nic nenasvědčovalo žádné katastrofě. Do školy jsme přišli již před devátou hodinou a hodná Marit nám vytiskla úvodní stranu a jedním pohybem ruky práce svázala. Před samotným odevzdáním jsme se hromadně sešli v učebně s počítači, kde jsme celý kurz zhodnotili a následně ztvrdili v dotazníku, který si šikovná slečna Irenka vyplnila již předem doma. Někteří, jako například slečny Zuzanka a Alenka si dotazník doma alespoň přečetly a poslední část studentíčků viděla dotazník poprvé v životě, i přesto, že již týden okupoval naše emaily. A tak se první skupinka vydala práci po půlhodině odevzdat. Po podepsání informací o přidělení čísla práce jsme vše uložili do patřičných přihrádek a zastavili se u paní sekretářky, která měla na stole několik pár tužek s logem univerzity. Protože o ně všichni projevili zájem tím, že po chvíli na stole neležela žádná, obměkčila ona žena své srdce a každému nám po jedné propisce dala. Po chvíli ak dorazila zbylá část spolužáků a za hodinu jsme se sešli spolu v učebně, kde proběhla ústní zpětná vazba s vyučujícím pedagogiky a s Marit. Při této příležitosti jsme s děvčaty zaregistrovaly až děsivé změny v naší komunikaci. Již nevznikala tichá místa způsobená neznalostí jazyka či studem, ale konverzace byla tak plynulá, až jsme dávali všichni pozor, kdy se někdo nadechne, abychom mu plynule mohli skočit do řeči, aniž by to tak vypadalo… ;o) Po jisté rozepři mezi Zuzankou a Irenkou, která však nezůstala bez povšimnutí ostatních, jsme se všichni oddali holdování norských pokrmů, čilé konverzaci, plánování a povinně se vyfotili.
Avšak ani v tento víceméně školní den jsme nebyly osvobozeny od pobytu v našem školkovém vzdělávacím zařízení, a tak se většina do svých školek vydala. Jen malá část v čele se slečnou Zuzankou, se vydala směr postel. Během notných konverzací, bylo ze všech pozitiv a negativ vyhodnoceno a schválenou bytovou radou, že pobyt v posteli je více než nutný, neboť Zuzanka měla v tyto dny totiž za ušima mírné boule a v krku vysypán balíček jehel. Zbylé dvě Češky se pak ve školce věnovaly dětem během příjemného pobytu venku až do půl páté, kdy školka zavírá.
Kolem hodiny páté jsme již společně doma čekaly na pana Itala Lucu, který, nalákán na chutné buchtičky, se vydal na velký výlet autobusem do naší domoviny. Po dlouhém čekání a obhlédnutí zastávky jsme byli skrze skype tázány, v jakém bytě bydlíme, neboť chudák Luchetto zvonil zcela neúspěšně na byt číslo 5 a 7. Po ujasnění si čísla našeho bytu se vydal opět k nám a tentokráte se již dozvonil na náš byt číslo 2, a tak se nemusel vracet zpět na koleje. Ale ne, vůbec nás tato historka nepobavila ;o)
Toho dne se také roztrhl pytel snad se všemi možnými rozlučkovými party, a tak také nám nezbývalo, než se tam vydat. Slečně Zuzance věnovala jednu vzácnou tabletku od tety z kanady hodná Irenka, a tato kouzelná pilulka postavila slečnu na nohy tak, že byla schopna spolu s děvčaty, spolužáky a italskou smečkou vydržet v Downtownu až do třetí hodiny ranní. Domů jsme pak dorazili v počtu tří, avšak Alenku spící u Stefana, jsme vyměnili za statečného Lucu, jež se vydal na pěší pouť k našemu domovu, kde jsme mu tedy té noci poskytly azyl.
Den sedmdesátý třetí – pátek 27.3.
Přestože práce je již odevzdána, nemění to nic na faktu, že ve jsme stále žádány. A tak se i v pátek tohoto týdne děvčata vydala do školky. Slečna Zuzanka avšak stále stonala (a také dospávala včerejší noc), a tak zůstala i toho dne doma. Alenka s Irenkou však mezitím ve školce s dětmi kreativně tvořili jejich oblíbené kachny, pohovořili si o předchozí noci a začali tvořit loutky na naše středeční představení pro děti. Po obědě se pak na dvě hodinky vydaly s dětmi ven a následně se vymluvily a ze školky utekly zakoupit norské vlajky. A tak po nezdařilém pokusu o krádež a všemožných pokusech o získání vlajky z městských a pevnostních stožárů, se konečně dočkaly a díky správnému popisu cesty k obchodu se nakonec i přes velké zácpy ve městě, zmocnily v obchodě tří vlajek, které znaveny přinesly hrdě domů.
Doma pak slečny společně zapracovaly na dárečcích pro své spolužáky – dřevěných kytičkách s vlastnoručním věnováním a podpisem. K večeru se pak vydaly na Setinan, kde se konala další rozlučková party, z níž si však slečny odnesly velmi rozpačité zážitky. A to když zprvu byly v Husetu, centru dění, skoro samy, a pak z nenadálých událostí, které se vyvinuly postupem času také tím, že pan Matteo nedorazil ;o). S různými omluvami však nakonec většina očekávaných dorazila a krom podpisů na našich zbrusu nových vlajkách zůstanou jména všech v našich srdcích…
Domů jsme se již nedostaly, a tak jsme využily příležitosti a okupovaly jsme té noci byteček Asy, Tommasa a jeho spolubydlící Camilly, která se velmi ráda přestěhovala k němu do pokoje, neboť spolu vytvořili moc pěkný pár.
Den sedmdesátý čtvrtý – sobota 28.3.
Po náročné noci a nočním bdění jsme se vzbudili kolem jedenácté hodiny. Asa nás uhostila kousínkem buchty a po chvíli jsem se vydaly autobusem domů. Cestou slečny potkaly Doroty, která měla na návštěvě maminku, a tak ji dala kytičku, neboť předchozího dne ji nezastihly. Doma na nás čekal taccos, nebo spíše my jsme čekaly ne něj a moc jsme se těšily. Den to byl poklidný, slečny se pokoušely psát emaily domů a koukaly na fotky. Ve večerních hodinách jsme se vypravily ke smečce na večeři. Iren měla del původního plánu vyrazit o hodinu dříve, což se ji nakonec nepodařilo, neboť když ji šla slečna Zuzanka budit, tak usla vedle ní. Nakonec všechny slečny tak tak stihly autobus o půl jedenácté na Moholt, kde se Stefano loučil, neboť odjížděl na Velikonoce domů. Tři Češky se pak dále vydaly neskutečně hlučným autobusem (ne, nejde to vyjádřit žádným slovem, co znamená plný autobus zpívajících Italů) směrem do centra, kde se loučily se svou třídou, neboť Portugalci odjížděli již toho dne. Smečka mezitím šla do studentského klubu, kde je však překvapilo vysoké vstupné a následně v klubech v centru se jim nechtělo čekat frontu lidí, a tak jsme se již ve dvě hodiny (kvůli změny času nás z vystrnadili z klubu o hodinu dřív!) po loučení a slzičkách střetly a vydaly se společně s Italy směr Moholt a pak Jacobsli, kde jsme kolem pěti hodin usly.
Den sedmdesátý pátý – neděle 29.3.
Protože byly slečny z dění předchozích dní neskutečně znaveny, vstávaly v neděli až ve tři hodiny za zvonění kostelních zvonů protestantského kostela, jež byl v sousedství. Po poklidné snídani napsaly maily a tentokrát se všechny slečny vydaly na mši. Po mši, jak už to bylo u nich zvykem se zastavili v McDonald, aby se zahřáli během čekání na autobus. Místo standardního cheeseburgeru si objednaly tentokráte zmrzliny a zaregistrovaly přítomnost Carmen, Mellisy a Nizozemců, kteří si poklidně povídali. Avšak dnes se děvčata nevydala na autobus, ale zamířila na tak očekávaný koncert v Nidaroské katedrále – na Mozartovo Requiem. Zážitek to byl fantastický, bohužel se nám nedostalo nikterak kvalitních míst, ale ani to nám nezkazilo zážitek z krásného hudebního díla. Kdo by chtěl, může si onen koncert přijít vyslechnout, neboť jsme sis jej tajně nahrály. Pochopitelně se jedná o nahrávku víceméně špatnou, ale zase ty vzpomínky ;o). Po koncertě jsme se vydaly tiše domů, odkud jsme po skypu vedly ještě rozhovor s Lucou… a pak tiše do polštářů, do peřin.
Den sedmdesátý šestý – pondělí 30.3.
Víkend utekl jako voda, někteří spolužáci nás již opustili, ale slečny z Ostravy nadále vytrvale navštěvují ono zařízení, kde se jim už ani moc chodit nechce… Tentokráte však slečna Alenka nevydržela nápor bacilů a nejrůznějších party a zůstala dome, kde se kurýrovala. Společně s Irískem jsme tedy zastoupily Alčinou práci a s dětmi si venku zahrály na schovku, fotbal i cukrkávu. I my postarší slečny jsme se vyřádily na houpačce, probraly venku během dozoru nad dětmi všechno možné i nemožné. Irenka pak svou náruč nabídla Suninivě, která spadla ze stromu a plakala. Nakonec ji naše šikovná budoucí paní učitelka utěšila a Sunniva ji usla v náručí. Slečny vybílily školkovou zásobárnu výtvarných a kreativních pomůcek tak, aby měly materiály na dárečky pro děti a po práci se vydaly domů. A protože doma nebylo pomalu co jíst vyšly ženy dvě do obchodu, kde nakoupily, co potřeba bylo, odvolaly večeři s Lucou, uvítaly Asu u sebe doma, napsaly maily a v půlnoci ulehly do peřin neboť je čekaly poslední dva dny ve školce.
Den sedmdesátý sedmý – úterý 31.3.
Předposlední den školky a slečna Alenka nám opět zůstala doma. Slečna Irenka byla sama s dětmi venku, hrály na lávkách a stavěly sněhuláky z pomalu tajícího sněhu, byly na výletě s dětmi a slečna Zuzanka pracovala pěkně na oddělení, kde přebalovala a krmila a prostě a jednoduše se těšila přítomností mrňat. V odpoledních hodinách se Irenka vypravila za Lucou, kde mimo jiné potkala Carmen a Melissu. Zbylé slečny si doma udělaly pohodičku a dodělávaly dárečky pro děti do školky. Irenka se domů vrátila zdravá a spokojená, a tak jsme mohly v klidem usnout.
Den sedmdesátý osmý – středa 1.4.
I když se zdá snad až nemožné, jak nám praxe norské kindergarten utekla, nebylo to zas tak krátké… Takže poslední den ve školce byl zde. Jako obvykle se nic nedělo, ale ten den byl snad ještě méně akční než obvykle. Avšak my jsme holky šikovné a děti jsme si oblíbily, a tak jsme si pro ně připravili malé loutkové představení o sedmi kůzlátkách. Přestože jsme nejprve hru prezentovaly anglicky s norskými překlady, nakonec jsme to při druhé várce dětí, těch nejmenších vzdaly a celé jsme to zahrály česky… naštěstí se nám i tak dostalo norského překladu, a tak děti byly ráda, že zas viděly něco nového. Po představení ještě slečny dětem zahrály a obdarovaly je kytičkami s originál českými bonpary. A protože to byl poslední den, rozhodly se slečny, že udělají to, co celou dobu udělat chtěly, po čem tak toužily… Během přípravy svačin si namazaly také dva krajíce pro sebe a nedbajíc fifrajících dětí si je zcela vychutnaly. Celkově však byly slečny tímto dnem ve škole velmi zklamány, nakonec ani jejich vedoucí učitelky dětem neřekly, že odcházíme, a že s nimi jsou poslední den, a tak jim to slečny musely sdělit samy a samy se s dětmi rozloučit, stejně jako se rozloučit s učiteli, kteří neměli ani ponětí, že je to poslední den jejich společné praxe.
Po příchodu domů se Alenka oblékla a vydala se na letiště pro svou kamarádku slečnu Pavlu, která přijela do bytu slečen na návštěvu. Co to ale po předchozích zkušenostech s absencí Alenky napadlo zbylé dvě slečny?
… že se naučí otvírat pivo lžičkou, dle názorných obkoukaných příkladů smečkoidních Italů. A tak to začalo, jenže nezůstalo u jednoho piva a než se to slečny pořádně naučili, tak ve spíži žádné pivo nebylo a kuchyň byla celá od krve, jak měly slečny dobité ruce od pivních vršků a marných pokusů. Co naplat, trochu krve a po návratu do vlasti, se ze slečen stali profíci. A protože slečna Alenka stále nikde nebyla a piva ve spíži také ne, rozhodly již tak nestřízlivé slečny, že dojedou, co doma najdou, neboť česká návštěva s dostatkem tekutin již byla za dveřmi. A tak zkonzumovaly slivovičku i vodečku, kterou po předchozích zkušenostech z nahrazení rumu čajem nahradily vodou. Přece jen barva je stejná a zápach alkoholu byl rychle přenesen na čirou kapalinu, která se zdá býti díky šikovnému manévru v původním stavu. A tak slečny v již podroušeném stavu seděly v kuchyni na červené podlaze a rekapitulovaly celý pobyt a slzy jim tekly chvíly od štěstí, ale převážně ze smutku, že už to vše končí… Zanedlouho zazvonila Alenka s Pavlou u dveří, avšak slečny zeregistrovaly asi jen velký kufr a barvu vlasů nově příchozí a ihned vystaly slečnu Alenku pro zlatavý mok do obchodu i přesto, že již bylo za minutu šest. Šikovná slečna Alenka ukecala pana prodavače, že mu jdou špatně hodiny a on jí prodal další pivečka… také nám slečna Alenka nalila panáka „vodní“ vodky a slivky, takže ani nepřišla chudina na to, že jsme je vypily už předem…
Následoval skype hovor slečny Alenky s Lucou, kterého pozvala k nám domů s tím, že já a slečna Iren jsme snad v nějakém divném stavu, ale tak to nebylo… :-D A tak jsem se selčnou Irenkovou dále se smály a poté se odebraly i s „ochranou“ v podobě mísy na těsto a kastrolu do koupelny, kde jsem se snažily vykoupat před tím, než došly chlapci… no, spíše jsme asi chtěly být samy. Nutno říci, že jsme se velmi nasmály… A když přišel Luca s Daniellem byli plni údivu z našeho rozpoložení, ale vše dopadlo dobře, večer byl moc pěkný a dokonce pan Solazzo u nás přečkal noc.
Den sedmdesátý devátý – čtvrtek 2.4.
Luca odešel v devět hodin a Alča s Pavlou se vydaly vstříc městu. Slečna Irenka a Zuzanka se válely dlouho v postýlce, pak si udělaly společnou, skoro až romantickou snídani a při filmu Bobele vzpomínaly na krásy vlasti. Během spisování zážitků dorazily i zbylé dvě slečny, a tak se původní osazenstvo bytu mohlo vydat na večeři k Henrike, kde dorazila i Lena. Cestu již slečny znaly, a tak se už žádné dobrodružství nekonalo. Po předání spacáků a výborné večeři si všichni navzájem předaly dárky a slečny navíc dostaly certifikáty a dokumenty z praxe. Navíc, což slečny neskutečně potěšilo, dostaly obrázky od dětí, což po nedobrém zážitku z posledního školkového dne bylo více než okouzlující a mírně to utlumilo jejich předešlé rozčarování. Po večeři slečny zakončily svůj party život posezením v Downtownu, kde si daly jedno pivečko a vydaly se domů. Autobusem.
Den osmdesátý – pátek 3.4.
Toho dne jsme vstaly pozdě, někdy kolem jedenácté hodiny. Po snídaňo-obědě jsme se vydaly do města nakoupit poslední suvenýry. V infostánku navíc bylo tax-free, a tak jsme udělaly jeden velký nákup sobů, sobčic a sobčat v nejrůznějších velikostech a formách… Poté slečna Irenka a Zuzanka se vydaly koupit dárek Lucovi a nebylo to snadné. Nakonec zakoupily náramek a slečna Irenka mu jej jela osobně předat. Během tohoto večera se naučila připravovat lasagne podle Lucovy maminky a zjistila, jak dlouho se má nechat odležet bešamel tak, aby byl co nejlahodnější…
Den osmdesátý první – sobota 4.4.
Slečna Irenka se nám vrátila kolem poledne a protože to je holka šikovná a hodná, tak svojim kamarádkám donesla ony vynikající Lucovy lasagne. A protože to byly pravé italské lasagne a bešamel odstál přesně tak dlouho, jak měl, tak byly perfektní. I slečna Zuzanka to ocenila. Protože jsme chtěly využít posledních dní, vydaly jsme se na trhy do města. Klobásky a sýry voněly a slečna Alenka ochutnávala a ochutnávala. Slečny prošly několik stánku až se dostaly k technickému muzeuu. A protože slečna Irenka a Alenka jej již navštívily, vydaly do jeho útrob slečny dvě, které dříve v muzeu nebyly a slečna Alenka jako doprovod. Slečny byly z praktického muzea unešené, všechno si vyzkoušely na vlástní kůži, všechno poznaly a poctivě si zapamatovaly. Navštívily také mini hvězdárnu s norským výkladem, kterému už pomalu i rozumněly. A tak byly nadšené. Čtvrtá slečna se mezitím procházela a poté dovedla tři zbývající slečny do sterého kostela na náměstí, ve kterém dříve nebyly. Nakonec se slečny podívaly ještě do nově otevřené Veromody, kde zakoupily sobě nové kabelky a šátky. poté se rozdělily do dvojic a Alenka s Pavlínkou šly do města, a zbylé dvě slečny se vydaly domů… spát.
Den osmdesátý druhý – neděle 5.4.
Květná neděle, další znamení, že se pobyt zde krátí. A protože krajina v okolí Trondheimu je okouzlující rozhodly se slečna Zuzanka a Irenka, že si udělají výlet k moři. Přestože počasí jim příliš nepřálo, byl jejich výlet krásný. Povídaly jako by se sto let neviděly, obdivovaly krásy okolní krajiny, kterou bylo toho dne možno přirovnat k Moravským luhům a hájům, a sbíraly mušličky, kterých byly plné břehy. O této skutečnosti a nejen o ní natočily také reportáž, kterou od té doby snad nikdo neviděl. Avšak tato autentická reportáž je zajisté reportáží velmi zajímavou. Ve čtyři hodiny už slečny byly doma a za čtyřicet minut se vydaly do městě, kde chtěly navštívit Anne Sinne a předat jí dárek z Čech, který pro tyto účely zakoupila a přivezla slečna Pavla. Sinne Annu však doma nezastihly, a tak dárek vhodně slečny uložily a napsal vzkaz, který vhodily do schránky. A protože ještě nějaký čas zbýval vydaly postupně Irenka, Zuzanka a Alenka s Pavlou do centra pěsky, když během cesty objevily parádní houpačky, na které ze zcela pochopitelných důvodu musely vlézt. Ale bohužel pak nevěděly, jak z nich slézt, což se vyjevilo jako značně velký problém ;o), A ano, i o této události natočily reportáž, což není nikterak podstatné. V šest hodin již Zuzanka s Iren seděly v kostele a nacvičovaly pašije v angličtině – vždyť je květná neděle! Byl to opravdu zážitek, pašije a k tomu poslední mše, poslední zpívání, poslední kázání… Po mši se všechna děvčata sešla na věži na pizze, kde po zaplacení jednoho bezedného menu uloupily balónky s heliem, co což byly personálem pokárány a vydaly se na Moholt do Lucova apartmá. S balónky udělaly díru do světa, když na návštěvě kromě nich byla také Cecilia, Matteo a jeho kamarádka z Říma. Toto nevinné helium se pak změnilo ve spojovací prvek a večer tak nabral na více než radostné atmosféře. A protože v nejlepším se má přestat odebraly se tři slečny domů a jedna slečna na kolejích zůstala – měly jsem přece jednoho nocležníka navíc J.
Den osmdesátý třetí – pondělí 6.4.
A je zde nový týden, poslední norský týden. Okamžik odjezdu nahání hrůzu, ale my statečné holky to zvládáme se ctí. Vždyť přece není všem dnům konec. Irenka nám měla přijet už kolem půl dvanácté, avšak autobus jí ujel, a tak se vzhledem k státním velikonočním svátkům, dostala domů o celou půlhodinu později. My zbylé tři jsme se vydaly do města na malý koncert v katedrále, přičemž se jednalo o nějakou náboženskou pobožnost. S Irenkou jsme se střetly u sloupu na náměstí a vydaly se na poslední nákup. Slečny tak nakoupily nejen oblíbené sýry, ale také Irenka a Zuzanka koupily krásné velké tašky s orientálním vzorem. Zuzanka starorůžovou, Irenka černo-růžovou… no, prostě tašky, po kterých dlouho toužily, si nyní koupily a byly moc šťastné. Mimo jiné koupily svítící hračky, kalhoty, náramek a vydaly se také do čokoládovny pro nějaké sladinky, avšak po projití podnikového obchodu byly nuceny konstatovat, že tam je draho a koupily jen vánoční marcipány místo velikonočních vajíček. A tak z čokoládovny bez většého nákupu dorazily domů, kde se slečny občerstvily salátkem a toccosem a vydaly se na Steinan k Tommasovi, který je pozval na večeři, kde se nakonec sešla docela velká sebranka – česko-italská a všichni si rozuměli. Slečna Zuzanka dokonce dokázala odpovědět na otázku v italštině, kde na nachází cedník ;o). Večer to byl moc příjemný, kromě výborné krmy jsme si také pochutnaly na zmrzlině s italskou kávou a nakonec pan Luca a slečna Zuzanka projevili své bojové nadání ve vodním boji, po kterém si aktéři museli dát vysušit část svých svršků a slečna se smluvila s panem Matteem, že se budou mít i nadále rádi. A tak se po večeři vydali posledním autobusem ze Steinanu na Moholt, a pak pěšky ke slečnám domů, přičemž slečna Irenka byla vyměněla za pana Mattea, takže nakonec šla domů slečna Zuzanka, Alenka a pan Matteo, který si mimo jiné musel vyzvednout šálu, kterou ztratil v Husetu a hodná Zuzanka mu ji našla a uschovala.
Den osmdesátý čtvrtý – úterý 7.4.
Do odletu a odloučení s tímto vším krásným zbývá jeden den… a tak potom, co se všichni dostaly z cizích domovů do těch svých je potřeba využít čas naplno. A jen co slečna Irenka dopsala venku na lavičce za svitu sluníčka emaily, vydaly se slečny Zuzanka a Irenka do hor… autobusem vyjely nad město a vyšplhaly se až na meteostanici, ze které byl toho dne krásný výhled. Asi tím větrem, který neskutečně silně vál! Asi se s námi loučil. Čistý jarní vzduch dodal najednou spoustu energie, a tak se šlo mnohem lépe než jindy. Skoro bez sněhu byla krajina zase jiná. A tak když slečny došly domů, začalo pravé balení. Navíc bylo zapotřebí ještě zašít od příjezdu roztržené zavazadlo a nikomu se balit nechtělo, nechtělo se ani třídit věci a rozdělovat do několika kupek podle vlastníků. Na večer přišel Luca, takže místo balení se bytem ozýval smích všech zúčastněných. Nakonec se balilo do pozdních hodin a slečna Zuzanka, slečna Irenka a pan Luca pak spolu usnuli na jednom lůžku a vzbudil až onen smutný nekompromisní budík nad ránem…
Den osmdesátý pátý – středa 8.4.
Jako jsme už v tomto dlouhém povídání měli dva dny D, tak přišel nakonec i ten poslední. Nejsmutnější… i když, když něco končí, něco jiného se začíná. Odjezd byl smutný, avšak pln naděje, že se zde jednou vrátíme… i když Trondheim už nikdy nebude jako dřív, protože my tu nebudem!
Nicméně ještě něco málo k tomu, jak to vše toho posledního dne probíhalo. Za jitra nás vzbudil budík, a tak nám nezbývalo než vstát, dobalit, co bylo třeba a vyrazit vstříc dlašímu životu. Praha nám hlásila 30°C, ale přesto jsem musela tenisky zabalit do batohu a vydat se na letiště v pohorkách do mínus čtyřiceti a zimní bundě, protože jsem tyto věci už neměla kam sbalit. Pan Luca nás doprovodil na autobus a hodná slečna Irenka mě doprovodila až na letiště. Tam se Zuzanka odbavila a čekajíce na letadlo ještě v hale, potkala němé Čechy, kterým se však úspěšně vyhla – neměla chuť se bavit s cizími česky dříve než to bylo nezbytně nutné. A tak se po čase rozloučila se svou norskou spolubojovnicí, utřela slzičku a nastoupila do letadla, kde na ni nějaká norská paní mluvila celou dobu norsky. A z pokývání a strohých odpovědí paní ani nepoznala, že Zuzanka Norsky nemluví. Až v Praze na letišti, kde vyžadovala delší odpověď… to bylo velmi milé zakončení norského dobrodružství.
Na letišti už na Zuzanku čekala paní Barbora v letní sukýnce a tílku s rýsujícím se bříškem, ve kterém zatím rostla Natálka. Slečna ihned odhodila nadbytečné svršky a vydala s Barborou na oběd, následně se prodíraly zácpami pražských ulic a každá nesouc jedno zavazadlo dobíhaly na vlak, kde se jejich kroky rozdělily. Se slečnou pak mluvili půl cesty jen anglicky než pochopili, že mluví česky :-D a tak sedíce ve vlaku v uličce byla pozvána na několik panáků, které ráda přijala a celou dobu si s někým povídala. Kolem hodiny osmé dorazil vlak do Ostravy, kde Zuzanku čekalo tříčlenné rodinné torzo s cedulí a balónky: „Zuzanko, vítej doma!“
A to je teprve začátek …
