Čtvrtá zpráva ze zasněženého Norského království ;o)
Moje drahá rodino, drazí přátelé, kamarádi i ty sestro, která to nečteš… opět se Vám snažím podat zprávu o mém setrvání v Norském Trondheim, odkud posílám mnohé pozdravy do mé nejmilejší, milované Ostravy.
Můj pobyt zde se krátí, až se toho začínám děsit, neb představa návratu do starých kolejí mě trošku leká… Avšak je mnoho věcí a přátel, na něž se mohu těšiti ;o)
Když si to po sobě nyní čtu (těch pár řádků), tak zjišťuji, že už začínám degenerovat z dětí, a taky že od mé nejmilejší zdejší kolegyně chytám jisté „manýry“ … Ale to je v poměru k množství zdejších česky mluvicích lidí a času stráveného společně, řekněme, pochopitelné.
Tak nyní se opět pouštím do jakési krátké rekapitulace …
Den dvacátý třetí – čtvrtek 5.2. Ve čtvrtek našeho posledního „školního“ týdne jsme se vydali na již druhý výlet – a to podél řeky Nidelven ke staré městské věži a následně k věži rádiové, což byl tedy opravdu zážitek. Občas sněžilo, avšak pod mrakem bylo celý den. Po prvních pár metrech jsme se zastavili na kafe (Portugalští přátelé potřebují k přežití dne minimálně pět velmi silných káv), které bylo zaplaceno naší školou… což bylo velmi milé, zejména pro Čechy :o) Co se ale nemělo stát se stalo, a s milou slečnou Irenkou jsme zjistily, že taková káva (nebo černý čaj) a hnědý cukr dělají zázraky. Po mé měsíční abstinenční „protičernočajové“ kůře (už moc netrpím) se mnou dělá tein, kofein a cukr divy. Žádný alkohol, žádné drogy, my tu ujíždíme na tripech hnědého cukru (který poctivě uloupíme při raziích v kavárnách apod.) – když on chutná jak med a jede snad hned do žíly. Mno, a naší milí spolužáci pak nechápou, co to s námi je … a my jim zpíváme, tančíme, hrajeme divadlo atd. Jak to říci, nevím, zda jsou sto to pochopiti. Po výstupu na městkou věž nás čekal pěkný výhled na město, bohužel však nebylo nejvhodnější počasí pro tyto „rozhledné“ aktivity. Každopádně to bylo tak moc hezké, neb jsem tam byli se svými spolužáky. Od věže městské jsme se vydali k věži rádiové, která v nízkém Trondheim velmi vyniká. Plánovaly jsem s českými děvčaty návštěvu této věže, ale náš školní výlet přišel dříve. Ona to totiž není jen tak ledajaká věž – nahoře je restaurace, z níž jde vidět na celé město. A ani toto není ledajaká restaurace. Ona je totiž otočná, otáčení, rotující, nebo - já nevím, jak to napsat … Prostředek a okna stojí (jak jinak, že?!) a zbytek rotuje… Takže si třeba stoupnete k baru a ten Vám za chvíli ujede :o) nebo si sednete tak, abyste viděli na moře a najednou vidíte na hory. Mno, opravdu pěkná atrakce, ale na mě to bylo příliš vysoko a navíc se to točilo – ale přesto všechno se tam chceme podívat znovu, nejlépe v nějaký slunečný den. Nahoře jsme neodolali a objednali si horkou čokoládu se šlehačkou a kochali se výhledem na město, hory, ostrovy … ( někteří ). Z věži jsme rychle utíkali na autobus, neb na nás čekala poslední hodina (dvě a půl hodiny) norštiny, což byla opravdu komedie … ;o) Ne, že bych něco uměla. Ale je to za poměrně dost kreditů, takže proč ne. A teda, ono je to hlavně povinné. Vzhledem k tomu, že milá Irenka zapomněla v buse před týdnem čepici a rukavice a z dopravní kanceláře, to již předali na policií, tak jsme podnikly výlet do centra k hlavnímu vlakovému nádraží, kde se nachází sídlo místní policie, kde jsme čepici opravdu našli … což by se u nás nemohlo stát … těch věcí co tam měli, roztřízené na dny a místa, spousta mobilních telefonů, dokladů a peněženek. Mno, nejsme v Přívoze. Ve směnárně jsme vyměnily dolary (nevím, proč za jedny nám daly jinou cenu , než za druhé) na NOKy a vydaly se uvařit si k děvčatům na byt večeři … nebo oběd? Žampiónky se špagetami. Opět jsme se přejedly, ale … to nevadí, v té zimě potřebujeme mnoho energie … že jo ;o)
Den dvacátý čtvrtý – pátek 6.2. Poslední pracovní den tohoto týdne jsme se vydaly (já , Iris a Alča) navštívit školku, ve které budeme následujících osm týdnu na praxi … vzhledem k tomu, že tento obor nestuduji, to byl pro mě, řekněme, šok. Školka pro děti staré 0 – 3 roky, a navíc Norská… kdo neviděl nepochopí. Naštěstí jsme se s holkama domluvily a budeme se střídat. Tudíž někdo bude ve škole pro děti 0-3 (ano, bude je přebalovat, krmit, utírat nosy atd.) a někdo bude u dětí 3-6, které při cvičném poplachu vyhnali ven na sníh v mínus dvanácti v tričkách s krátkým rukávem a v ponožkách … ale na rozepsání se o školce bude více prostoru v dalších dnech! A protože jsme chtěli být odpočaté na sobotní výlet, tak jsem ten den už nic moc nepodnikaly … spíš nic než moc :o)
Den dvacátý pátý – sobota 7.2. V sobotu jsme měli v plánu jít na výlet. Dokonce jsme si půjčili klíče od školní chaty! Ráno jsem vstala tak, tak a celkem jsem nestíhala, ale autobus jsem naštěstí chytla. K mému překvapení uvnitř seděla jen Carmen a navíc s běžkami ( ty jsem si já nevzala, neb Irenka říkala, že jí není dobře a že maximálně půjde pěšky). Když jsme dojely do centra čekalo nás další překvapení – Irenka se cítila nemocná a tak dorazila jen kolegyně Alča… po náležité diskusi jsme se vydaly zpět na koleje, kde se Carmen odebrala k spánku (neb do šesti do rána někde byli s děckama) a my dvě jsme se vydaly na výlet. Respektive já byla Alču doprovodit k lesu, k začátku naší běžecké stopy, kde jsem si nazula běžky, pro které jsme si ještě zaběhla domů. U parkoviště jsem nastartovala a jela se kousek projet ( na běžkách se jezdí, chodí nebo běhá ? ;) ). Po procházce jsem se vrátila pěkně domů, kde jsem si uklohnila nějaký výtečný oběd … (už nevím, co to bylo, ale zajisté to bylo vynikající – možná to byla mléčná rýže se skořicí). K večeru si Alča chtěla jít někam sednou, tak jsme se domluvily, že dojede a zajdeme na jedno naproti do HUSETu. Tam jsme ovšem potkaly naše Italské přátelé, kteří nás ukecali, (mě ukecali, Alča chtěla jít), abychom se s nimi vydaly do centra na jakousi diskotéku. Nemám ráda diskotéky (nebo jak se tomu dnes říká). A to slovo „diskotéka“ taky nemám ráda, a to snad ještě víc. Z centra jsem chtěla chytnout poslední bus, ale to sem jsem záhy zrušila, a tak jsem se kolem druhé hodiny ranní vydala pěšky k mému bytečku. Když jsem došla, bylo asi půl čtvrté ( je to daleko, do kopce a sněžilo … a měla jsem pěkně blbé boty, o bundě nemluvě a pro čepici jsem si nestihla zajít, když jsme běželi s Italama na bus). Zaslechla jsem známé hlasy a uviděla povědomé tváře. Vydala jsem k domu číslo 6, kde stáli Portugalci, Ital Fabio a Francouz Alex, kteří se vrátili před chvíli z města a dokuřovali své cigarety (někteří). Holky a André se rozloučili a odebrali do svých komnat uložit se ke spánku. Zbylí hoši (dva Marianini návštěvníci Miquel a Gonzalo, Fabio a Alex) se radili, zda si půjdou udělat něco k jídlu nebo co budou dělat… rozloučila jsem se a chtěl jít spát... když ale hoši mě pozvali na ranní večeři, tak jsem si řekla, že jsem chtěla jít brzo spát a nešla jsem, tak že neodmítnu ani jejich pozvání. Když už, tak už! Miquel nám (za pomoci některých jedinců) připravil vynikající pasta. A pak jsme si ještě povídali do šesti do rána ve třech (já, Miquel a Alex)… poté jsme šli teda spát. Pořád poletoval sníh, ale nevypadalo to na nic vážného, a tak jsem si natáhla budík na sobotní výlet (píšu sobotní zážitky do pátečního dne … )
Den dvacátý šestý – neděle 8.2. Vzhledem k tomu, že se nám sobotní výlet nezdařil, tak jsme se domluvili na nedělním opakování… když mi ale zazvonil telefon ( nemyslím, ten první v osm ráno, kdy mi Mathias chtěl popřát pěkný den), a Carmen mi sdělila, že se výlet ruší, tak jsem se šla podívat z okna… všude spousta sněhu a přes sněžení nebylo vidět pomalu na protější domy, což byl důvod zrušení výletu na tubování a běžkaření … nic by z toho nebylo. Protože jsem však chtěla jít na výlet, respektive jít na chvíli na vzduch, ale moc se mi nechtělo, vymyslela jsem, že půjdu pěšky do kostela… ;o) Stále hustě sněžilo, hlavní cesty úplně bíle, klid … nádhera prostě. Z kostela jsem chtěla jít taky pěšky, ale nakonec jsem jela pěkně autobusem … s Portugalcema, kteří se vraceli z večeře domů se sbalit, neb kluci večer odjížděli do Osla. A pořád sněžilo a pořád sněžilo, a ne že bych se těšila na první den ve školce…
Den dvacáty sedmý – pondělí 9.2. Vzhledem k tomu, že se zde nesolí a cesty jsou velmi kluzké (a celou noc sněžilo), tak jsem čekala na druhý autobus víc jak půl hodiny, ale co, stejně jsem nakonec do školky dorazila … Hlavní učitelka chyběla, neb měla doma nemocnou dceru, a ty ostatní učitelky … no comment. Jedna se s námi snažila mluvit, ale neumí moc anglicky, tak na nás mluví norsky, a ty další dvě s námi komunikují, jen když se jim něco nechce dělat a chtějí to nechat na nás. Ráno, když přišli, tak jsme jaksi nevěděly, co dělat, neb děti měli „volný“ program… jednoduše nic nedělaly. Kolem půl dvanácté pojedly, a pak jsme se oblekli a vydali se ven do sněháněk ;o) Učitelky se opět dětem nevěnovaly, a tak děti byly nadšené s nás, že si s nimi hrajeme a ani na minutku jsme se nezastavily, neb deset kluků běhalo stále za námi, chtělo se koulovat, prát, povídat si, sjíždět kopec … prostě byly nadšeni, ne že my ne, ale už jsme asi staré ;o) Po školce jsme se vydaly domů, holky k sobě a já pokračovala dál na koleje. Chtěla jsem ze sebe dostat přebytky stravy a tak jsem šla místo čekání na druhý autobus pěšky…
Den dvacátý osmý – úterý 10.2. Ve školce opět vše stejné … teda krom hlavní paní učitelky, která se snaží dětem věnovat… Ráno jsme byli jezdit na bruslích , což bylo tragické hlavně proto, že než jsme dětem nazuly brusle (venku), tak jsem ruce necítily, a sotva se nám začaly zahřívat, tak jsme brusle musely zase přezouvat za boty .. katastrofa … Auuuuu. Ze školky jsme se vydaly k holkám na byt, kde nám Alenka připravila chleby ve vajíčku zatímco my jsme s Irčou šly do obchodu (ano, do normální sámošky – tady mají oddělení, kde nechávají balíky) pro balík, co jí poslala maminka k narozeninám (no comment ;o) že Iri?! )
Pěkně jsme se nacpaly a vyrazily k nám na koleje, kde se večer konal jazzový koncert … NOROVÉ NEUMÍ HRÁT JAZZ !!!
Den dvacátý devátý – středa 11.2. Ano, mé výlevy ze školky začínají být nudné, a to je to teprve začátek … Ve středu jsme s dětmi šly na koncert – symfonický orchestr ;o) ano, s těmi malými dětmi. Nutno však podotknout, že to bylo uděláno velmi pěkně a zajímavě i pro tak malé špunty jako máme ve školce… Moderátor nejprve představil dirigenta, a ti dva pak společně postupně přestavovali jednotlivé nástrojové sekce, a oní muzikanti vždy přišli a přidali se k těm, co již hráli, takže se děti takto učili hudební nástroje … Jinak orchestr hrál skladbu a moderátor třeba do ní vyprávěl pohádku, nebo hráli písně, které děti znaly a mohly zpívat, nebo se něco tančilo, dupalo či tleskalo … Tohle se mi opravdu líbilo. Mám nějaké video záznamy, tak snad zde něco později zveřejním.
Den třicátý – čtvrtek 12.2. Dnešní den ve školce byl opět velmi precizně připraven. Kolem desáté jsme se vydaly s dětmi do tělocvičny, kde se setkaly s dětmi z jiné školky. Je to taková příprava do školy – a myslíte si, že naše milé paní učitelky měly připravený program? Omyl, program byl v režii učitelek z jiné školky. Ty naše nebyly schopné ani uhlídat své děti (ty poslouchají skoro více nás Češky než je) a ani se neúčastnily programu (ostatní učitelky ano) … raději mlčím! Jejich nadřízená je nemocná, tak to je s nimi komedie. Nic z toho, co říkají dětem nám nepřekládají, mluvím na nás jen když něco potřebují (např. : vytřete, umyjte stůl, oblečte děti, buďte s dětmi venku … atd).
Pokud jste to vydrželi číst až potud, tak Vás asi zajímá, jak se dorozumíváme s dětmi – česky ;o) Oni na nás mluví norsky a my na ně česky, nádherné je to, že si rozumíme. Když jsme seděli pod kopcem, tak když někdo jel a řítil se dolů, tak volal „pozor“, dnes už třeba kluci říkali „šup, šup“, když měli na procházce mezeru a chtěli ji dohnat ;o) Jinak si opravdu třeba normálně povídáme, a když něco potřebujeme, tak oni nám rozumí (třeba, že mají jít domů, uklidit, nedělat něco, nebo dělat něco jiného… ), jednou jsem jim dokonce četla – a po každé větě, jsem se ptala, zda tomu rozumí a zda to je dobře. Roztomilé je taky to, že děti nás učí slovíčka, takže už umíme některá zvířátka, barvy, ovoce… prostě děti jsou super, nemůžou za ty svoje učitelky (já vůbec nebudu jednou taky učitelka – i když teda – kdo ví ;o) )
Tak toť zatím vše… musím rychle ještě do obchodu, pro žampiony, banány a pomeranče, neb jsou do zítra v akci ;o) a děvčata mě o to požádala a to se neomítá. (i když velmi hustě sněží a za večer napadlo dobrých patnáct, dvacet čísel).
Máte-li někdo nějaké dotazy, něco vás zajímá, tak klidně napište, ráda odepíšu.
Zdar a sílu najdeš v pivu… nebo norském hnědém sýru ;o)
qpa z.