Suzan website

Tak konečně je to tady… ano, ano, Zuzanka se odhodlala, respektive našla čas, jež ji dovoluje sednout si pěkně a psát …   a psát … a psát … neb je toho spousta, co se za ten měsíc … dobrá tedy, skoro měsíc, událo ;o)   Kdyby člověk věděl, že už to nikdy nezažije, že to je naposledy, tak si to možná užívá a prožívá jinak … Jak tak ale nad tím vším uvažuji, tak to už více snad nešlo. Ale i tak … Norsko krásné, Norsko mé!!! ;o)   

 

Den padesátý osmý – čtvrtek 12.3.      Dnes ráno jsme se vypravily na návštěvu jiné školky. Ano, je to již druhá návštěva cizí školky. Než jsme šliy spát jsme se pokusily na mapě najít, jakže se to máme do oné školky dostat. Po nedlouhé cestě od „ikeové“ autobusové zastávky jsme došly k fabrice, která vůbec nevypadala jako fabrika, nýbrž jako krásná škola (kolem se pohybovala velká spousta studentíků)… ovšem škola to nebyla, jak jsme zjistily později. Školku jsme poznaly na první pohled – nevím, čím to je, ale v Norsku poznáte školku … a většinou i školu na první pohled. Tak ale zpět ke školce. Přímo ke snídani nás dovedl pan učitel z outdoorové školky (to je školka, kde jsou děti celý den za jakéhokoliv počasí venku. Jen mají stan a takovou dřevěnou „rotundu“ v kopci, kde se mohou převléci nebo se při nějaké extrémní situaci schovat (mínus dvacet, vánice, vichříce, bouřka – to zde není žádný extrém. Norské dítě přežije snad vše … ). U snídaně byl klid a děti nás pěkné pozravily, učitelky taky a dokonce nám nabídly snídani, což nás mile překvapilo, avšak nechtěly jsme je vyžírat, a tak jsme odmítly. Nabídly nám také džus – ten jsme také odmítly. Po snídani došel šikovný pan praktikant a děti si chvíli hrály samy. Potom započal program, kde se děti intenzivně připravovaly na školu. Program vedl jeden velmi šikovný pan učitel z vedlejšího oddělení. Nevěřily byste, jak je to dojemné, když chlap jak hora sedí na sedačce a děti mu visí kolem krku, sedí na kolenou a od jim předčítá pohádku – nádhera. Mno, ano, Zuzančiny sentimentální kecy… ale s děvčaty jsme fakt zíraly, jak na zjevení… a teda také jsme neodolaly fotografii. Po společném programu následoval oběd a venkovní činnosti, jako v každé školce. Rychle jsme si však našly zábavu a prošmejdily již výše zmíněné prostory outdoorové školky, jež nás nadchla. První dojem z pouhého pojmu „outdoorová školka“ nám zvedal adrenalin a hlavně míru strachu, ale nyní … hned bych tam šupla povinně všechny České rozmazlené dětičky… ;o) Když jsme vycházely ze školky, tak už pršelo, ale stejně jsme se domů prošly pěkně pěšky. Doma jsme si uklohnily tacos a měly v plánu psát poctivě práci, ale jaksi …   přece jen… víme jak to chodí. Nevím, koho to napadlo, ale začaly jsme na youtube koukat na pohádky, pouštěly jsme si soutracky k ujetým starým seriálů, jako je Esmeralda, Casadra, Dallas, Beverly Hills nebo třeba Divoký Anděl… k tomu jsme řešily, jak se kdo jmenoval, kdo s kým, jak se co událo a tak – prostě jsme vzpomínaly, a teda, že jsme se nasmály… a hodně moc …

 

 

Den padesátý devátý – pátek 13.3.      Tak a je tu opět pátek třináctého, stejné jako minulý měsíc… ještě, že je máme tak moc rádi. Komické ale je, že se pátek třináctého nějakým způsobem „řeší“ všude ve světě … teda aspoň v světě, jež se zde nějakým způsobem projevuje. Ráno jsme se opět vydaly do jiné školky, která mimochodem, patřila k té továrně, jež jsme si myslely, že to je škola ;o) A byla to asi dobrá fabrika, neb ta školka měla dost peněz… a dnes jsme si už i nabídnutý džusík nalily … a hled dvakrát. Mňam. Ve školce se dnes sešly děti ze všech oddělení v jedné místnosti, kde společně zpívaly. Paní učitelka nechala vždy někoho vylosovat, kdo si půjde do připravené tomboly plné školkových plyšáků vybrat nějaké zvířátko, a pak se zpívala písnička o tom zvířátku a bylo to teda fajnové. Pak už byl program jako obvykle … hraní si, kreslení, oběd, na který byla pizza, kterou jsme měly taky možnost ochutnat, a pak se šlo, jak jinak, ven. Ta nás zaujala skupinka dětí již zmíněného pana učitele, která si z krabiček a kelímků vytáhla ledové „kostky“ a stavěla hrad. To bylo opravdu nádherné a když jsme se pak dívaly na fotky, tak jsme mohly vidět, že společně už tak postavily spoustu objektů a věcí. Moc hezké.. a hlavně – konečně nějaká aktivita venku. Pak jsme teda šli prošmejdit všechny kouty zahrady, kde kluci hráli fotbal na ledu, že kdyby se v Čechách na to někdo postavil, tak si zlomí všechny končeny, jež má, kde skupinka špuntů sáňkovala a kde se holky chichotaly za stromem. Ke stromu jsme došly a on to nebyl jen tak obyčejný strom … on to byl strom, na němž drželo lano, jež končilo zas na jiném stromě … ano, ano… Tu nás staré kozy nenapadlo nic jiného, než se začít procházet po provazu a dělat blbosti… a holčičky se nám chichotaly a chichotaly a my paní učitelky jsme si hrály a hrály. Ze školky jsme rychle zamířily domů, kde jsme se daly do „pucu“ a vydaly se na večeři ke Carmen. Po té, co jsme se nacpaly těstovinami jsme se vydali do HUSETu, kde se konal nějaký koncert – ovšem nutno podotknouti, že se nejednalo o můj šálek čaje, a tak jsem se jen divila, jak se ta slečna s tím úžasným hlasem mohla takhle zahodit řvaním u metalu nebo hard rocku nebo co to vlastně bylo … Tak jsem s Irenkou, Asou a Irenkou seděla dole a čekala než koncert skončí… respektive čekala na poslední autobus… Vzhledem k tomu, že koncert nekončil, tak se Irenka odebrala na parket pro slečnu Alenku, která byla jedinou svíjející se osobou na parketu … nutno říci, že se tam pohybovala různá individua a snažila se pařit, ale Alenka byla jedinou slečnou, která to tam pořádně rozjela – škoda, že jsem to neviděla… i když … možná ne ;o) Na autobusové zastávce jsme v odpadkovém koši zahlédly mnoho vratných láhví a rozhodly jsme se je „zachránit“. Irenka komunikovala s Asou (aby neviděla, jak hrabu do koše a vytahuji flašky) a Alenka se mi smála (nyní se nesvíjela hudbou, ale smíchy) … a já jsem vytahovala, až si toho i Asa všimla … a nechápala, co to jako dělám… a pak naštěstí přijel autobus J Za cestu domů, a to jsme jely busem, jsme nasbíraly flašek za 69 NOKů … a to je už co říct ;o)

 

 

Den šedesátý – sobota 14.3.        Krásný den, ale my se potřebovaly vyspat… už bylo na čase. Když jsme se ve dvanáct pěkně vzbudily, tak již sluníčko posílalo své nedočkavé hřejivé paprsky do všech stran. Než jsme se ale z oněch našich palíšku vyhrabaly, posnídaly a daly se do kupy, tak už byllo tolik hodin, že jet na výlet autobusem číslo deset, jež jsme chtěly užít, bylo nemožné, neb poslední autobus nám už ujel …   z dalších nemnoha možností jenž se nám nabízely jsme se rozhodly pro výlet na mé byvalé bydliště, nad Steinanské koleje, odkud jsme se chtěly podívat na město. Po té, co jsme se rozhodly doběhnout ujíždějící autobus číslo osm nás čekalo malé překvapení a to, že autobus nejel na konečnou, ale jaksi končil někde jinde – tedy taky na konečné, ale na jiné konečné, než je ta konečná, na kterou jsme chtěly dojet. Tak jsme se alespoň prošly o kousíček dál ;o) respektive o kousíček víc. Když jsme vyšly na vrcholek bylo horko. Slunce pálilo a sníh se před ním snad schovával …až někdy někde zmizel úplně. Nahoře nás čekal výhled do celého kraje. Odhodily jsme mikiny, jež jsme měly uvázány kolem pasu i bundy jež nám do tohoto okamžiku připadaly nezbytným norským doplňkem a ochranou proti umrznutí. Jaro podupávalo za dveřmi a nám se zapalovala lýtka a dělaly jsme hlouposti a hrály si jak malé děti… Skákaly, běhaly, zpívaly a všechno to hlavně dokumentovaly pomocí „picture machine“, jak fotoaparát nazývá náš Italský kamarád Luca. No, když už jsme udělaly fotek, že jsme nebyly sto to ani všechno zhlédnout, tak jsme se vydaly domů… Pěkně pěšky ze Steinanu až na Jacobsli… cestou jsme si natrhaly větvičky do vázičky, abychom si trošku toho jednodenního jara donesly i domů…Doma jsme pochopitelně okamžitě zapnuly PC a koukaly na fotečky a moc se u toho bavily a smály … tak výstižné fotky jsem snad ještě neviděla J   Nádherný den… překrásný… úžasný.

 

 

Den šedesátý prvý – neděle 15.3.        Když se nám plánovaný výlet nepodařil v sobotu, rozhodly jsme se jej uskutečnit v neděli … Sluníčko opět hřálo, a tak nás ráno pěkně vytáhlo z pelíšků. Posnídaly jsme, oblékly se a vydaly se (ano, jako vždy jsme utíkaly) na autobus. ;o)   V centru jsme neodolaly donatům, jež se nás smály zpoza výlohy ‚Seven eleven‘ na rohu Muntegaty. V autobuse číslo deset jsme jej vyfotily, a v zápětí se do nich pustily – šikovný pan běžkař jen koukal jak jsme cpaly. Z konečné jsme se vydaly na vrchol – tentokrát jsme již věděly, kam jít, i když teda minule nebylo na krok vidět. Již cestou se nám naskytoval překrásný výhled… a na vrcholu nám došel dech. Rozhled do celého širého kraje – na moře objímající všechny hory Trondheimského fjordu, na kopečky, hřebeny a celá pohoří, co se kolem města hrdě tyčí posypány sněhem, na ostrůvky i obří bíle hory v dáli a v neposlední řadě taky na celý velký Trondheim, na který již zanedlouho budeme vzpomínat…A toho nebylo málo vydaly jsme se na kopeček číslo dvě a zpod meteorologické stanice jsme koukaly do dálek, jež se naskytly k uzření z této světové strany. Na vrcholku, zabábušené v čepicích, rukavicích, šálách a kapucích, jsme si rozdělaly svačinky a s výhledem na město pojedly… Mezitím na vrchol dorazili nějací šílení hoši na kolech … ano, v těch metrech sněhu, jež na horách stále je dlouho ještě bude, se ti exoti zjevili na kolech. Mno, pravda, pozorovaly jsme je s maximálním zaujetím a neuvěřitelně jsme se pobavily. Pak následovala část, kdy se mohly bavit pánové… Rozhodly jsme se, že dolů nepůjdeme po cestě, ale pěkně dolů kolem sjezdovky… bylo to velmi komické… občas jsem zapadla až po pás do sněhu - to není jak u nás, že řeknete po pás a myslíte nad kotníky, tam je to opravdu po pás … jen je pak trochu těžké dostat se z toho sněhu nahoru, zvláště, když se smějete vy i všichni kolem, kteří se vám snaží pomoct. V polovině kopce jsme si uvědomily, že jsme si doma sbalily tašky, a tak nás nenapadlo nic lepšího, ,než tašky vyndat z batohu… a … sjet po zadku až dolů. Trošku to bolelo – trošku více – ale byla to nesmírná legrace… a tak jsme se rozhodly si ten kopec vylézt tnovu a sjet si to ještě jednou… a aby toho nebylo málo, tak jsme si to i zdokumentovaly … na video … ;o) Cesta dolů do města se nesla v podobném duchu, vude spousta sněhu i běžkařů, kterým jsme občas zavazely v cestě, ale oni to naštěstí zde chápou… Strmý kopeček v nižších polohách jsme si sjely taky… a pak jsme šupkaly na autobus, na který jsme ale musely notnou chvíli počkat… Doma jsme si daly pěkně sprchu a já s Irenkou jsme se vydaly do kostela… a po kostele jsme si tentokrát nedaly zmrzlinku, ale cheesburger u pana McDonalda … ano, ano … jsem zásadně proto ‚megdonaldům‘, ale když ono to v tom Norsku je tak levné a dobré …Doma nás už čekal počítač a s ním i práce … ale … všichni víme jak to chodí … ;o)

 

Den šedesátý druhý – pondělí 16.3      A opět pondělí … a na osm hodin do školky. Ten den jsme si pro děti připravily pár písniček, které jsme jim zazpívaly… a které si ony zazpívaly s námi .., dobře, tak teda „pam pampa rampampa raram…“ z Hlídače krav a podobně… k tomu připojily taneček a děty byly nadšené, že mají program ;o) pak jsme jim rozdaly omalovánky krtečky a děti vybarvovaly a vybarvovaly … Nejprve jsme tuto „super šou“ předvedly u starších dětí, pak jsme se přesunuly k prckům, a ti tančily ještě líp … to bylo něco teda, na ně koukat ;o) A nyní malá soutěžní otázka – co následuje nyní? Tři … dva… jedna… ano, ano – šup, šup ven … jak jinak … norská školka .. ;o) Po školičce jsme ještě zvládly pohovor s našima ‚paníma učitelkami‘ a rychle jsme šupkaly domů, neb nás čekala večeře u Anny Siny (to je ta naše koordinátorka). Doma jsme rychle daly vařit brambory a zanedlouho už jsme hnětly pod rukama bramborové těsto… U Anny Siny, kde jsme se jako první vydaly já a Irenka, jsme našulaly šišky … a mák, jež jsme neuvěřitelně těžce sháněly po celém Trondheimu jsme vlastnoručně rozemlely v hrnčíři (nebo jak se ta mistička na stloukávání jmenuje …). Večeře byla opravdu internacionální: Anna Sine připravila norskou polévku (řekněme, že to bylo něco jako naše hrstková), Holanďani usmažily jejich typické masové kuličky, Švédka Asa upekla něco jako zapékané brambory, Portugalci připravily skořicovou zmrzlinu, my jsme servírovaly šišky s mákem, cukrem a máslíčkem a nakonec jsme to všechno zajedly dezertem připraveným slečnami z JARu, dortem pro Eveline, jež měla zrovna v dnešní den narozeniny a vaflemi se smetanou a marmeládou. Kromě vody jsme popíjely jablečno-hroznový nápoj a malinovku … Mňam… Taky nám tohoto dne byl doručen mail, ve kterém stála pozitivní odpověď na naši otázku, zda v Norsku můžeme zůstat déle… tak jsme to řešily – všechna pro a proti, všechny závěry, jenž by z těchto kroků plynuly … Složitou diskusi rozřešila Anna Sine, která nám sdělila, že zde již pro nás asi nenajde modul … takže opět a zase: vše se vždy nějak vyřeší … ;o)

 

Den šedesátý třetí – úterý 17.3 Tak, a dnes jsme se ve školce „zdržely“ jen do jedenácti hodin, neb jsme se musely dostavit do školy, kde nás čekala diskuse o našich pracích a taky jisté organizační pokyny, ale upřímně – v hlavách jsme měly ještě větší chaos než předtím … co jsem si ale řekla bylo, že bych už konečně měla zapracovat na té své práci…no, už je čas … skoro za týden se má odevzdávat a Zuzanka nemá ani řádku…Když jsme se vrátily kolem čtyř domů, tak bylo venku tak škaredě, že nebylo možné vytáhnout ani nos z okna, natožpak ze dveří … a tak jsme si užívaly domácí pohodky … a možná jsem i něco napsala … ;o)

 

Den šedesátý čtvrtý – středa 18.3.       To jsme měly mít volno, ale vzhledem k naší volné středě minulého týdny jsme naklusaly i dnes do školky … Ze školky jsme se dostaly už brzo, kolem druhé … a tak se Akenka rozhodla, že se zajde projít do obchodu. Mezitím si slečna Alenka a Zuzanka udělaly pěkné odpoledne – sedíce na kuchyňské lince si povídaly a povídaly a vykládaly a přeháněly a smály se a smály až je břicho bolelo. Pak dorazila milá Alenka i s grilovaným kuřátkem, na které jsme se moooc těšily, neb to bylo první maso „vcelku“, jež jsme tu jedly … Jinak totiž tady koupíte jen mleté maso … Normální maso, které je u nás běžně k dostání tu oni neznají … a když se něco takového objeví, tak to je neuvěřitelně drahé. Když maso „vcelku“, tak mražené… a ani to se nám nepodařilo nikde sehnat . ale říkaly, že to tu mají … Mno, tak kuřátko jsme hodily ještě na chvilku do trouby na dodělání a taky kvůli šťávičky … a pak jsme si k tomu daly rýží a Irenka brambor (protože Irenka nemá vůbec ráda rýži). Tak jsme se pořádně nadlábly … A Alenka měla chuť na kolu s rumem … J tak jsme si nalily ještě ze zásob, jenž nám poslala milá máť má… teda … ehm … a že se čajem neopiješ … že ;o).

 

Den šedesátý pátý – čtvrtek 19.3.