12 dní po příletu ... aneb 74 dní do odletu ;o)
Moc a moc zdravím do lesů a hájů mé rodné vlasti České.
Prvně se omlouvám všem těch, kteří mě neustále upomínají o informace (zejména o polární září...) a ony zde stále nejsou. Avšak důvodem není nijaký můj rozmar či dokonce lenost, ale právě naopak má neústupná touha po studiu a po poznávání severních krás. Ale tak snad bych mohla odčiniti svůj prohřešek malou rekapitulací uplynulých dní.
Ano, sedmdesát čtyři dní do odletu... já to nepočítám, tak špatně na tom zatím nejsem. Tohoto poznatku mi dopřává mé každodenní cestování místními autobusy, kdy po přiložení čipové karty u řidiče (ano, něco jako měsíčník) mi to (pípající krabička) sdělí početní dní platnosti mé karty. A když už jsem u té infrastruktury musím říci, že "zastávkový systém" v autobusech je fascinující. Ne, že se vchází pouze předními dveřmi a každý musí přiložit svou kartu nebo zaplatit, ale pokud si na autobus nemávnete, tak vám taky nemusí třeba vůbec zastavit (a nezastaví ;) ). Totéž platí o vystupování. Pokud chcete vystoupit musíte buď zmáčknout červené tlačítko STOP (je u každého sedadla) nebo musíte zatahat za super vymakaný systém "šňůrek a provázku", který funguje stejně jako ono tlačítko STOP. Po zmáčknutí či zatahání se ozve "cink" a vpředu u řidiče se rozsvítí červené "STOP" či v jiných autobusech bíle "STOPPER". Tento velmi zajímavý systém má však spoustu nevýhod ... například nesmíte usnout či zapovídat se, neb když necinknete, tak nezastavíte na vaší zastávce a nebudete mít šanci vyběhnout na poslední chvíli jakou nás. Tato nevýhoda se ještě zhoršuje v okamžiku, kdy netušíte, kde se nachází zastávka, neb zastávka může být třeba jen cedulka na stožáru... Tudíž opravdu zajímavý dopravní systém. A navíc nepotkáte revizora ;o)
To se ale rozepisuji víc než bych chtěla v tuto noční hodinu. Navíc jsem konsternována, neb jsem si před chvíli přečetla, co jsem psala minule a nestačila jsem se divit, jaké to slovní spojení a větné celky jsem zplodila ... neuvěřitelné, opravdu.
Tak nyní opravdu již přikročím k samotnému aktu "popisu" uplynulých dvanácti dní... Tak tedy:
Den první - středa 14.1. Navštívili mě mí spolužáci z Holandska a sdělili mi, kdy mám být ve čtvrtek na srazu na bus: viz minulý příspěvek: 7:30 před domem číslo 6.
Den druhý - čtvrtek 15.1. V 7:26 nikdo nestojí před domem číslo 6., avšak zastávka je plná lidí. Vzhledem k mé povaze jsem se rozhodla, že nemůžu jít na zmíněnou zastávku, a že na ostatní tedy počkám před oním domem. Autobus přijel. Nabral lidi. Autobus odjel. Nikde nikdo. Zůstala jsem sama v celém areálu a stále čekala... 7:36 mi došlo, že už asi nemá cenu čekat a zvažovala jsem další kroky postupu. Odebrala jsem se tedy domů, kde naštěstí již byla vzhůru má Finská spolubydlící (stále nevím jak se jmenuje) a požádala jsem ji o pomoc... Po té, co jsem někde zjistila adresu mé školy, mi vyhledala autobus, kterým se tam (prý) dostanu... Prvním autobusem jsme jeli spolu, avšak zanedlouho mě opustila a já musela dál sama, netušíc, kde vystoupit a kam se dát dál ... a s mojí angličtinou. Komická to situace. Dojela jsem na konečnou a snažila se dostat na onen zjištěný autobus, ale má snaha byla marná. Zkusila jsem tedy jinou taktiku a to, ptát se lidí na moji školu, netušíc, že to bude ještě horší... avšak deus ex machina mě vytrhl z mé svízelné situace a milá norská žena mě odkázala na mnohé jiné autobusy. Další problém nastal, když jsem nevěděla, kde vystoupit ( a dále všechny ostatní problémy spojené s místní autobusovou dopravou viz výše). Zde se opět projevilo mé komunikační nadání a dokonalá angličtina a pan řidič, který netušil, kde má škola leží, mě nakonec nechal vystoupit na té správné zastávce. Rozešla jsem k budově, která vypadla, jako že by mohla býti mou školou. A opravdu byla. V tu chvíli se mi v mobilním telefonu objevila zpráva, zda jsem opravdu nemocná, jak tvrdili mí spolužáci, nebo někde bloudím - s rychlostí blesku jsem odepsala, že čekám před školou a za chvíli jsem již vcházela do místnosti plné lidí. Music lesson byla v plném proudu a když za mnou po chvíli přišel onen šílený člověk, co se mi představil, jako náš učitel, tak jsem mu jen dvakrát zopakovala své jméno. A jeho reakce? "Are you shocked?! anebo to bylo "You are shocked!" ... nevím, zda to byla otázka či odpověď, ale byla to pravda... Šílená hodina plná rappu, zpěvu, bubnu, klavíru a já nevím čeho všeho ... netrvalo dlouho (asi dvě hodinky) a přesunuly jsme se do vestibulu školy a na rádoby koncertě prezentovali své nově nabité hudební dovednosti ... K tomu se nebudu raději vyjadřovat, neb by mě také mohli vyloučit ze školy - z mé specializace - a kdyby to někdo slyšel, tak už bych nikdy nesměla vkročit na kůr a do scholy (o té malé ani nemluvě).
Den třetí - pátek 16.1. Ano, tento pátek jsme se vydali na exkurzi do centra pro neslyšící a posléze do centra pro hluché. Nevím, co si představíte vy pod pojmem exkurze, ale já určitě ne přednášku, na kterou jsme museli jet speciálním autokárem hodinu někam pryč... a nikoho hluchého ani slepého jsme neviděli (jak říká Iris: „za touto zdí jsou slepí, za tamtou jsou hluší“). Bohužel jsem všechny přednášky prospala, neb toho bylo na mě asi moc. To by ale nebylo tak hrozné, kdyby mě jedna přednášející přede všemi nevzbudila hlasitým "HUUUU", stojíc tak deset centimetrů přede mnou... otřesný to zážitek, myslím, že obličej oné ženy do smrti nezapomenu...
Den čtvrtý - sobota 17.1. Stále spím a stále nevím proč, a když nespím, tak pořád jím a také nevím proč... Spala jsem opravdu tak dlouho, že jsem se probudila až za tmy. Po té mě milé české i nečeské kamarádky vytáhli na akci do sousedství ke Švédce Ase, kde jsme se bratrsky podělili o můj litr pravé moravské slivovice a kde nám naši italští kamarádíčkové uvařili své pravé italské pasta ... Mňam - to bylo něco na mé chutě a neutuchající hlad. V pokročilejším stádiu večera jsme se přesunuli na koncert konaný v protějším studentském domě, kde jsme všem Norům ukázali, co se dělá na koncertech takových způsobem, že za námi došel samotný frontman kapely a děkoval nám, za atmosféru... (ohhh, jak dojemné...). Naše zahraniční kamarády jsme ještě potěšili nefalšovanou českou polkou i s vysokým jalovcem a odebrali jsme se do svých loží, jakožto slušné holky.
Den pátý - neděle 18.1. Poté co jsem se vyspala (opět), jsem se vydala na pochůzku po okolí a nafotila pár snímečků, jež můžete shlédnout na rajčatovém webu... ;o) pěkná to neděle.
Den šestý - pondělí 19.1. Ráno jsem jakožto správná studentka naklusala do školy, kde jsem se pilně oddávala hodině pedagogiky ... (nebudu se vyjadřovat nyní k hodinám pedagogiky ... myslím obsahově, neb bych zítra do té školy nemusela vůbec dojít). Naštěstí nám odpolední blok pedagogiky odpadl a já se mohla vydat do města, kde jsem si chtěla prohlédnout ony proslulé Trondheimské domečky na břehu řeky vlévající se po pár set metrech do moře... Nejenže jsem bez jakékoli mapy našla domečky i most, ale také jsem dorazila k největší katedrále ve Skandinávii - krásnému gotickému Nidaroskému dómu. Ohromná gotická stavba překvapí hlavně svým tichý a neobvykle klidným interiérem. Dlouhá, avšak úzká katedrála dovoluje najít klid a ticho uprostřed velkoměsta a uspěchaného života ... Minimum turistů si v tichu a jakési bázni prohlíží gotický dóm a člověk má možnost utéct někam pryč. Když se schylovalo k času zavírání kostela, dala jsem se na cestu k autobusu číslo 52... ten náhle jel a tak jsem rychle přeběhla cestu (nutno říci na červenou – ano, stydím se) a vpadla do autobusu, který stál na zastávce... ovšem když jsem vstoupila dovnitř, tak jsem musela poděkovat řidiči, že na mě počkal (tady ale čekají všichni a klidně zastaví třikrát, když uvidím dobíhat tři lidi), následně mě však hned trklo, že zde jsou divná sedadla. Zeptala jsem se proto milého pana řidiče, zda se jedná o autobus číslo
Den sedmý - úterý 20.1. Tento krásný, výjimečně slunný den jsme proseděli ve škole již od 8:30 do 18:30, tudíž jsem opravdu nemohla prožít nic tak okouzlujícího a dechberoucího jako v předchozích dnech.
Den osmý - středa 21.1. Jsem již unavená, proto velmi stručně... snad. Ve středu jsme se vydali na exkurzi (ano, opět exkurzi...;o) ) do uprchlického tábora a jediné co jsme tam viděli byl šikovný mladý muž, jež nás seznamoval se svou práci a s norským systémem týkající se emigrantů... (nebo imigrantů???), prostě migrace. Z tohoto tábora jsme se přesunuli do úplně jiného tábora. Labour, transit and deat camp ve Falstadu byl jedním z největších nacistických táboru v Norsku. Nutno podotknout, že zde zemřelo okolo 4 000 lidí, což je v porovnání s Osvětimí či Dachau "jen lehký odvar", ale to, co se mi líbilo je, že Norové si neustále historii připomínají a jsou si vědomí těchto zvěrstev, narozdíl od mnohých, kteří holocaust popírají, stejně jako že na tohle vše zapomínají a nejsou si těchto faktů dostatečně vědomi či je berou na lehkou váhu...
Večer jsme strávili u naší norské spolužačky Anett, kde jsem si upekli čokoládové buchty a koukali na film... Zajímavý toť den... až na to, kdy jsem se dostala domů.
Den devátý - čtvrtek 22.1. Byl úplně normální den ... ehm, co to je úplně normální den?!
Den desátý - pátek 23.1. Byl běžný školní den, kdy jsem se po škole vypravila podívat se na své nové ubytování a nutno říci, že je pěkné ... uvídíme, zda mi povolí migraci... ;o)
Den jedenáctý - sobota 24.1. Konečně jsem se po celém týdnu vyspala... Po vydatném obědě (špagety s kečupem) jsem se vydala na výstup nad město... Okouzlující výhled na Trondheim mi po hodinovém výstupu na samý vrchol (a to jsem šla bez mapy, jen za mým správně orientovaným nosem) překazil silný vítr, jež na svých bedrech nesl příval sněhu, který mi znemožnil výhled ... Ale co, nuž jsem se vydala zpět a po cestě si koupila bochník chleba a hned doma si namazala pár krajíčku s máslem a sýrem (pravý Albert z Ostravy). Doma jsem se poctivě ohlásila svým starostlivým rodičům a vydala se na narozeninovou oslavu mých českých spolužaček... a že to byla dobrá akce. S našimi Italskými přáteli jsme se domluvili na volejbal, výlet k fjorům a také na cabin-tripu... ale to rozeberu raději až příště, neb kdo co se uskuteční – že, Italové! ...
Den dvanáctý - neděle 25.1. Před polednem nás vzbudily až zvony místního kostela (místního znamená u domu mých spolužaček). Po rychlém, avšak efektivním úklidu jsme se vydatně nasnídali, což nás povzbudilo a hlavně teda posílilo k opravě ulomených dvířek z koupelnové poličky, ve které se nachází tři sta litrový bojler vroucí vody... přežily jsme my, bojler a hlavně tedy skříňka... Následně jsme se vydaly (Já, Iris a Alča) na bojovku "Kde bydlí Ondřej" (ehm, pan magistr, odborný asistent Ondřej Šimik a pan ..... (ty tečky jsou titul, který neznám) Jan Karrafa). Když jsme po náročném, jistě nezapomenutelném stoupání mojí super ledovou zkratkou došli na kopec, již se před námi v jednom z oken svítilo a jistý mladý muž nás zachránil máváním své paže ... pěkně jsme si popovídali a vydali se na autobus cestou kolem osvětlené katedrály... Myslím, že to byl pěkný víkend... ;o)
Tak a už stačí, jsem unavená, dělám chyby a píšu jen abych psala a to není nikdy dobré ... tak alespoň takto prozatím... a musím vymyslet lepší systém zaznamenávání... ;o)
Aktualizace rajčatových fotek je poměrně častá, tak když tak koukejte tam, neb zde není pro toliko fotografií bohužel místo... http://suzann.rajce.idnes.cz/