„To už fakt tady na tom bytě není normální. Třicet dnů nemám napsaných…a za dvacet devět odjíždím…“ řekla Zuzanka a šla psát...
Byť se to tak může leckomu zdát, opravdu jsem se právě nevyhrabala z podkupy sněhu – ten už zde mimochodem není. (Ehmmm, ale je - to je jen řečnický obrat). Už nějaké dva, tři týdny taje … což ale neznamená, že se potýkáme s nedostatkem sněhu – je ho tu spousta, stále – jen cesty a části chodníků jsou bez sněhu, zato ty druhé části chodníku jsou samý led ;o). Navíc poslední tři dny je opravdu takový vítr, že mám strach, že mě předčasně odnese domů …
Musím tedy přiznat, že samotnou mě trošku trápí, že své poznatky a prožitky uveřejňuji až dnes, neb mi jaksi dělá problém rozpomenou si na vše, co jsem v uplynulých třiceti dnech vykonala … Tak alespoň pokus o malou rekapitulaci.
Den třicátý prvý – pátek 13.2. Máme rádi pátek třináctého… ;). Ve školce si pomalu začínáme pamatovat jména dětí a děti se pomalu začínají učit česky ... Co se týče školky, jsou informace poněkud stagnující nebo ne tak zajímavé, aby si zasloužily toto místo. Odpoledne jsme se vrhly na přípravu česnekové pomazánky, neb večer se opět konala internacionální večeře a my měly tentokrát připravit snack… ;o) mňam. Po večeři jsme se všichni společně vydali do HUSETu pobavit se při soutěži SINGSTAR. Zuzanku pochopitelně ani nenapadlo se soutěže účastnit (to myslím vážně), ale někteří aktivní jedinci z Holandska (nebo z JARu) nás tři milé Češky zapsali do soutěže …Nakonec se zúčastnili skoro všichni. A přesto, že Zuzanka znala pouze cca pět, šest písniček (Imagine a čtyři od Abby ;o) ), tak se probojovala do velkého finále – což opravdu nečekala, neb konkurence byla, řekla bych, mnohem lepší -. zejména někteří. Když pan pořadatel před začátkem finále vyhlásil cenu pro první místo, bylo jasné, že se pojede na 100000000 %... můžete si dát tři pokusy na uhodnutí, co by mohlo Zuzanku donutit vyhrát singstar v Norsku … ;o) Ano, ano …. Odpověď „víno“ je správně ;) A že bylo teda dobré. Krásnou láhev si beru domu jako trofej, zlaté poháry hadra ;o)
Den třicátý druhý – sobota 14.2. Nemáme rádi St.Valentine´s day… ;) V osm ráno mě Carmen vzbudila telefonem ( to bylo dohodnuto ;o) ) a zachvěli už na zastávce čekala malá skupinka jedinců s běžkami, natěšenými vydat se na Froset farm (ano, opět) na malý sobotní výlet. Počasí bylo tak okouzlující, že by jej nevylíčili ani Ti nejlepší básnící a malíři celého širého světa … Směrem od kolejí a od hor zalévaly Trondheim zimní sluneční paprsky, zatímco od moře se nad městem schylovala tak černá mračna, že ani černější být namohla … Jak vypadala ozářená zasněžená katedrála na černočerném pozadí je pohled zcela nezachytitelný! V centru města, nad nímž se kupila oblačnost přicházející od moře, už sněžilo, avšak vločky se záhy proměňovaly ve vodu rozpouštějící sníh v ulicích. Vzhledem k tomu, že v centru jsme měli v plánu střetnout se s Alenkou a Irenkou, tak jsme doufali do posledních chvil, že stihnou doběhnout na autobus .. marná sláva, ale když autobus dojel na zastávku, tak milý pan Eelco, jeho sestra s boyfriendem, Carmen a Dorothy nastoupili na můj popud do autobusu a já se rozhodla vyčkat na opožděné Češky…Ty přiběhly dřív, než zmizela světla autobusu za zatáčkou, a tak Zuzanka čekala na autobus další půlhodinku - nyní však v jiném osazení. Protože však na autobusovém nádraží mají krám s těmi nejlepšími koblihami, tak nezůstalo jen u čekání na autobus – my jsme i jedly obrovský donat s pudinkem uprostřed, politý bílou polevou a zasypaný kokosem … No comment … A ještě něco – když si koupíte tři, tak je na jednom sleva hned tři noky ;) Nicméně autobus přijel a my se dopravily na obrovské parkoviště pod skokanskými můstky, kde jsme nasadily běžky, teda vlastně jen já, neb Alča nemá a Iriska byla nemocná či unavená, a vydaly jsme se směrem k Froset farm, kde na nás už čekala zbylá část skupinky. Uvařili jsme si čaj a vyrazili tubingovat…wowowooo. V čerstvém prašánku jsme si udělali andělíčky a odebrali se k jezeru, které ani nevypadalo jako jezero … Sluníčko se do sněhu opíralo svými paprsky tak, že se všechno třpytilo a zářilo a zářilo … nádhera. Možná na fotkách půjde vidět více – na to opravdu slova nestačí … a fotoaparát zřejmě taky ne. ;o) Za chatou jsme ještě chvilku tubingovali a poté se vydali zpět domů…domů, kde jsme po osvěžující sprše zavítali ke Carmen, a z jejího příbytku se vydali na výroční trojkoncert do HUSETu. První dva byly opravdu o ničem – děs, běs a Alča s Irčou odjely domů… avšak ten třetí byl moc fajn. Hned po konci Zuzanka snědla trošku narozeninové buchty a vydala se spinkat …
Den třicátý třetí – neděle 15.2. Neděle byla … a utekla velmi rychle, neb jsem uznala za velmi vhodné pořádně se vyspat … a tak jsem spala a spala a venku mezi tím putovalo sluníčko po blankytně modré obloze. Ne, že by mě nemrzelo strávit takový krásný den v posteli, ale občas to je potřeba. A protože mi to bylo líto, a říkala jsem si, že bych se měla hýbat, tak jsem se vydala do kostela pěšky – chumelilo a chumelilo a byla to překrásná procházka a dokonce jsem přišla včas. Navíc jsme zažily první křest na večerní mši … anglicko-norsky … mno, zajímavé … ;o) Nakonec to byl moc hezký den, i když takový líny… ;o)
Den třicátá pátý – úterý 17.2. V úterky se v naší školce podnikají výlet, a vzhledem k tomu, že v Norsku je spousta sněhu a s běžkami na nahou se tu jistá část obyvatel rodí, tak jsem byla nucena přes celé město dotáhnout do milované školky své pofidérní běžky … Malý Erik se však s běžkami zjevně nenarodil a celou cestu se vztekal a brečel (ječel), což vlastně nebylo moc dlouho, neb celodenní výlet na běžky započal ve školce a skončil na poli asi čtyři sta metrů od výchozího bodu … tam si děti sundaly běžky, sedly na zem, posvačily a krom dvou, které se chtěly projet po poli, jsme se vrátily zpět ;o) ano, většina navíc bez běžek… a proto jsem se tahala dvěma autobusy s běžkami, nu což, legrace přec musí být… Ona ta odpoledne po školce nejsou ničím zas tak zajímavá, neb než se dostanu domů, tak je už vlastně večer a tma … takže aspoň takhle.
Den třicátý šestý – středa 18.2. Pozor, pozor … školka dnes není a ráno se časně vstává a v plus jednom stupni se míří na autobus na centrální vlakové a autobusové nádraží odkud se vyjíždí na dvouhodinovou cestu do starého města Roros…Někteří opět zaspali, rsp. nestihli autobus (myslím Mathiase, který ještě nikdy nepřišel včas), ale i přesto jsme se vydali na cestu … v dešti ( a někde v městě proň zastavili – to absolutně nejsem sto pochopit, jak se mu povede, když nemá mobil ani nic – prostě někdo má a někdo nemá) … V Trondheim bylo teplo a pršelo (teplo =
Den třicátý sedmý – čtvrtek 19.2. Ráno jsme opět pěkně unaveni naklusali do školek. Ta naše se ve čtvrtky účastní „shromáždění“ v tělocvičně s jinými školkami za účelem poznávání nových kamarádů a přípravy do školy … Takže děti zpívaly, hrály hry , malováním uvolňovaly ruce a naše paní učitelky, ty, co nic nedělají, opět nic nedělaly… ( Henrrikke, ta, co něco dělá, tam ten den nebyla). Po intenzivní půlhodince se děti posilnily svačinkou a vydali jsme se zpět do školky, respektive zpět na školní zahradu, kde si děti další dvě hodiny hrály … To ani nevím, zda jsem zde napsala – v norské školce se chodí každý den ven – mínus dvacet, plus třicet, déšť, krupobití, vánice či vítr, ve kterém sotva dospělí stojí – tady se musí jít ven. Zezačátku mi to přišlo trošku jako nenormální, leč čím déle zde jsem, tím normálnější mi to přijde. Děti mají své overaly do sněhu, a do tající sněhu či do deště oblékají raining clothes (oblečení do deště) – a to je opravdu vymakané – u nás by nejprve rodiče museli nakoupit solidní oblečení… možná proto to je u nás, a pro nás nepochopitelné … A vzhledem k tomu, že ve čtvrtek je pivo v CRASHi jen za 19 NOKu, tak jsme večer vyjeli do města. Bylo nás tam spousta – naše třída, Alex, Fabio i Italové ;o) Co se ale nestalo, když jsme se vraceli domů… S Eelcem, jež bydlíme na konci bloku, jsme se loučili, já sáhla do kapsy a klíč nikde … Hned jsem si uvědomila, že jak jsem vystupovala z taxíku, tak jsme slyšela něco cinknout. Milý pan Eelco šel se mnou hledat klíč na cestu … všude spousta čerstvého sněhu a my hledali jeden klíč… klíč bez přívěsku … nevím, jestli si to dovedete představit ... Klíč jsme nenašli, a tak má naděje směřovala k mé spolubydle - rozhodla jsem se ve tři ráno (nebo kolik to bylo) zazvonit na zvonek bytu číslo 22 , poprvé nic, ale světe div se, hned na druhé zazvonění mi otevřela a byl to nádherný pocit … Jediné mé štěstí bylo vtom, že si nezamykám pokoj – což se teda všichni divili, ale ukázalo se to jako dobré, byť naivní… ;)
Den třicátý osmý – pátek 20.2. Ve školce se nedělo nic mimořádného, vlastně celý den byl poměrně poklidný … Jen večer jsme se vydaly na párty ke Carmen – Funny style party … Nechtělo se nám vymýšlet něco extra legračního, zejména v oblečení, a tak jsem vše vsadily na vlasy – Irenka si učesala dva culíčky a opravdu první dojem byl velmi komický, já jsem si vyčesala palmičku a taky jsme se nasmály, ovšem vše dovršila Alenka svým vrabčím hnízdem v hlavě … Chvíli jsme pobyly u Carmen, kde se dostavilo značné množství Italského osazenstva Moholtských kolejí (to jsou druhé koleje – základní, největší koleje ). Holky odjely domů předposledním autobusem, aby stihly poslední autobus k nim na byt na Jacobsli, my jsme ještě chvíli blbli a povídali si (někteří jsme střídali Carmenin byt a byt Tomassa, Asy a Camilly). Italové se odebrali posledním autobusem do centra, myslím, někam do klubu. A já se odebrala pěkně domů… takže jsem nešla spát ani nijak výjimečně pozdě – kolem dvanácté bylo… vlastně šla, dlouho do noci jsem si povídala s mými spolubydlícími, bylo to krásné… ;o)
Den třicátý devátý – sobota 21.2. Sobota byla pěkná, leč smutná neb se nám náš milý Hans stěhoval na Moholt – celý náš dům se musí stěhovat, neb jen z jednoho jediného domu chtějí udělat rodinné byty a to z našeho… Takže opět jsme celý den proklábosili s mými spolubydlícími, je to děs, že si povídáme až poslední týden společného bytí … Teda celý den, neb přijel Hansův tatínek a odvezl mu věci, takže jsme prolínali povídání se stěhováním. Večer jsme se střetly s Alenkou a Irenkou v centru v jedné malebné hospůdce, kde mají vlastní pivovar … a dobré pivo!!! Daly jsme si každá jedno (neb je velmi drahé) a vydaly se čekat na Portugalce, se kterýma jsme chtěly jít do klubu CRASH. Jenže od hodiny jedenácté se do klubů platí vstupné a my, přestože jsme přišli za minutu jedenáct, tak jsme měli platit. To se nám ovšem vůbec nelíbilo, a tak jsme se pohádaly a jely domů – já teda jela na konec k holkám na noc a do klubu šli teda jen sami Portugalci, kteří tu měli návštěvu a dvě holky Holanďanky…
Den čtyřicátý – neděle 22.2. Tak počasí nebylo vůbec pěkné, mrholilo a bylo kolem nuly. S děvčaty jsme vymýšlely program do školky, a pak jsem se já s Irenkou vydala do kostela, což bylo velmi komické v botech, které jsem měla z předchozího dne na nohou … V kostele jsme se opět nasmály, neb ona místní schola hraje už víc jak minimálně měsíc totéž a stále není schopna to zahrát … Mno, po kostele jsme s Irenkou procházeli kolem Macdonaldu, který nemáme rády, ale … ta zmrzlina stála jen 10 NOK….tak jsme neodolaly. A pak jsem už šupala domů, kde ještě „strašil“ Hans… takže jsme opět kecali – myslím, že bylo kolem jedné hodiny, když se vydal na hodinovou cestu na moholstké koleje J A to byl náš zatím poslední rozhovor s Hansem …
Den čtyřicátý prvý – pondělí 23.2. Ve školce jsme se domluvily na přípravě programu pro děti - hned jsme začaly Indiánkým dnem a s dětmi započaly výrobu čelenek… Po školce Zuzanka s Alenkou rychle utíkala na taxi station, kde doufala, že nalezne svůj klíč. Velký problém byl ovšem v tom, že jsem netušila ani barvu taxíku, ani číslo, ani tvář řidiče, prostě nic. Krom Nicoly, který si zapamatoval alespoň to, že auto bylo starý typ mercedesu a že barva byla ASI šedá, tak jsme nevěděla nic – to byl taky problém, neb zde jsou dvě taxikářské firmy, jedna má tmavá auta, druhá stříbrná … ale řekněte mi někdo, jaký je rozdíl mezi světle šedou metalízou a stříbrnou barvou na autě – krom sytosti barvy :o) Mno, a jedna ta firma odkládá své ztráty a nálezy na své stanici a druhá na policejní. Vzhledem k tomu, že na výše zmíněné stanici se můj klíč nenacházel, rozhodla jsem se vydat se na policii – kde, jak jsme již ale mohly vědět, bylo zavřeno … Cestou zpět jsme objevily úžasný obchod s papírenským zbožím, ale takovým, že si to nedovedete ani představit… nádhera a Zuzanka si koupila dvě nádherná razítka – a asi si koupí další, neb je z nich unešena ;o)
Den čtyřicátý druhý – úterý 24.2. Ráno jsem vstala dřív a vydala se na policejní stanici, kde jsem s obrovským nasazením hledala svůj jeden neoznačený klíč mezi mnoha méně či více nebo taky vůbec označenými klíči … Avšak můj boj byl marný, a tak jsem se vydala na autobusovou stanici, kde jsem se po pohledu na hodiny zaradovala, že přijdu i včas do školky – bohužel má radost byla předčasná, neb jsem čekala na půl hodiny zpožděný autobus … (což zde není ničím výjimečným). Ale přišla jsem skoro včas :o) . V úterý jsme se pochopitelně museli vydat na výlet, a tak jsme šli na návštěvu do jiné školky, kde si dětičky rozpůjčovaly lopaty a úžasné gumové pytle na sjíždění sněhu a dvě hodiny lítaly z kopce a do kopce. Zpáteční cesta ze školky byla velmi zábavná, neb jsme potkali sobí rodinku, která se často toulá v okolních pustinách školky. Jeden sob se leknul traktoru odklízejícího sníh a přeskočil plot školky, druhý se coural po chodníku, a tak jsme si s dětmi musely udělat obchůzku a rychle je nahnat do školky… přes zahradu, kterou zkoumal ten druhý sob … no, komedie po norsku ;o) Ve školce jsme udělaly rozhodnutí, že si koupím klíč, ať nemusím stále otravovat svou milou spolubydlu, která mi otvírala ve dnem, v noci a stále se mnou domlouvala, kdy bude kdo doma … abych se tam měla jak dostat. Paní na kolejích se mě zeptala, zdali si nechci klíč jen půjčit, kdybych jej náhodou našla … to se mi zdálo po všech vyčerpaných a přečerpaných a vyčerpávajících možnostech hledání nemožné, a tak jsem klíč koupila za rovných 250 NOKů… Když jsme s holkama dojely k nám na koleje, navrhla jsem jít se jen tak z legrace podívat na cestu (na kterou jsem se dívala každý den od ztracení klíče), zda tam klíč nebude …S Irčou jsme šly a už na mě volala ať se vrátím, že tam klíč nebude, když jsem ho uviděla … ano, uviděla jsem nějaký klíč pod roztátou vrstvou sněhu (celý den jsem nadávala, že prší a taje) a nebyl to jen tak obyčejný klíč… na klíči byla vyražena čísla: 18 21… což jsou kouzelná čísla mého domu a mého bytu … A tak Zuzanka našla klíč dvacet minut po tom, co koupila nový a co odmítla pouhé vypůjčení. Za nalezení ztraceného klíče nám vrátí 125 NOK, ale říkala jsem si, že když jsem dnes byla posledního koho „obsloužili“ na moholtu, mohla bych být zítra ráno první a snad by mi mohli vrátit vše … U mě doma jsme s holkama vytvářely pozvánky na páteční karnevalovou večeři, a nutno říci, že bylo opravdu nádherné … Též bych chtěla jednu dostat ;o)
Den čtyřicátý třetí - středa 25.2. Ano, ano … opět jsem ráno časně vstala a vydala se na moholt, abych tam byla jako první. Dveře byly zavřeny, a tak jsem pro jistotu zkontrolovala čas – a už mělo býti otevřeno, když v tom jsem na dveřích zahlédla cedulku s otevírací dobou, na níž stálo: Středa 9:30 … nebylo času na zbyt, a tak jsem utíkala do školky. Děti si ten den vyráběly škrabošky na karneval, dělaly řetězy a zdobily celou třídu ;o) Tak jsme si hrály taky ;o) … Ze školky rychle na moholt, kde se zavírá už v 15:30… a věřte nebo ne, ona paní, co jindy na mě moc hodná nebyla mi sdělila, že nemusím nic platit – pro jistotu jsem se jí asi pětkrát zeptala … a utíkala domů. Tam jsem posbírala pozvánky a sepsala seznam, kdo dostane jakou a kde kdo bydlí a vydala se vhazovat do schránek okolních domů krásné blyštivé pozvánky … ;o) Potom jsem ještě poctivě zaběhla do kostela na Norskou mši, kterou sloužil dokonce místní pan biskup a … šupkala jsem domů do hajan ;o)
Den čtyřicátý čtvrtý – čtvrtek 26.2. Ve školce se dnes konal karneval – nejen děti měly masky, ale i my… tři černé kočky byly opravdu ten nejjednodušší a nejnormálnější kostým, co nás napadl … možná seženu i nějaké fotky ;o) Dokonce se do naší školky přišly podívat i Evelin a Daphne z Holandska ;) Nejkrásnější na celém dni bylo dělání koktejlů – to jsme se namlsaly ;o) Ale jinak karneval, nekarneval – byl to celkem obyčejný den … jen ty kostýmy, půlhodinky společného programu, společný oběd – zapečený chléb se sýrem a pohádka v podání aktivních (z toho vyplývá ne našich – krom Henrrikke) učitelek. Pochopitelně jsme děti vysvlékly z masek, navlékly do overalů a vypustily ven ;o) Ze školky jsme šly domů, kde jsme se daly trošku „do pucu“ a vydaly se na rozlučkovou párty s naším milým Italským Nicolou, který se v sobotu vrací zpět do vlasti. Cestou na akci jsme si udělaly malou zajížďku do centra, neb jsme měly chuť na koblih (není to žádný obyčejný koblih, je to nadýchaný donat s pudingem uprostřed (ne uvnitř) a boky jsou polité bílou polevou a posypány kokosem – mňam. (možná jsem to zde už popisovala, ale tohle mi bude doma opravdu chyběti)… Loučení smutné, ale akce na moholtu byla fajn – Alča s Irčou odjely posledním autobusem domů, já jsem pomohla uklidit a posléze se vydala domů s Carmen a Fabiem. Cesta byla moc legrační, neb jsem měla boty „bez podrážky“ a venku byl čerstvý prašan, a tak to klouzalo a klouzalo ;o) naštěstí mě tedy můj Italský kamarád Fábio podržel … takže jsem upadla jen párkrát. Jemu byla ale zima a měl hlad, a tak jsem jej pozvala k sobě na pozdní večeři – bylo kolem druhé. Uvařili jsme si špagety (co jiného, krom pizzy a lazagní Italové vaří, že?!) a dali si je s olivovým olejem, pepřem a sýrem – už tu začínám „Italnět“ :o) jsou tak fakt nejlepší ;o)
Den čtyřicátý pátý – pátek 27.2. Ten den jsme nešly do naší školky, ale na „exkurzi“ do školky cizí. Školka spadá pod organizaci SiT, která se stará o studenty, zejména zahraniční, v Trondheimu. V této školce jsou děti rodičů z celého světa, kteří zde studují… úroveň školky moholtské je mnohem vyšší než úroveň školky naší… Paní učitelky se dětem věnovaly a s dětmi něco i dělaly a co se mi v tamní školce líbilo bylo prostředí … útulné, pěkné, bylo vidět, že tam jsou rady jak děti, tak i paní učitelky ;o) Ze školky jsem šla já a Irča ke mně na byt a Alča jela pro kufr plný věcí na večerní karnevalovou večeři. My s Irčou jsme zadělaly těsto na langoše, uklidily a mezi tím dojela slečna Alenka … a tak jsme si po horké sprše zkoušely kostýmy a přesvědčovaly Irenku, aby zůstala… Po sedmé hodině začali přicházet první hosté a naše kostýmy ala Řecká bohyně slavily úspěch ;o) Ono je ale dosti těžké vymyslet kostým, když nechcete utrácet a nakupovat nové věci, které byste ještě navíc museli táhnout zpět do Čech … takže závěsy z mého budoucího bytu byly úžasný materiál ;o) Ovšem, myslím, že i ostatní kamarádi byli velmi kreativní (někteří pochopitelně), však na fotkách můžete posoudit … Langoše slavily obrovský úspěch, teda nevím, zda obrovský, ale úspěch určitě ;o) Jedinou nevýhodou večera bylo, že ve městě se konal velký karneval, kde Portugalci nemohli chybět … K nim se přidali i někteří Holanďané a my ostatní jsme se vydali do HUSETu si na chvíli zatrsat a pobavit se ;o) Když jsme se ve tři ráno vraceli domů (ano, myslím, těch sto metrů), tak jsem si říkaly, že ti Italští kluci půjdou spát domů, nakonec jsme šli ale na teplý čaj a kafe nahoru, kde jsme už všichni zůstali a zázračně se tam naskládali k spánku… (v kuchyni)… ;o)
Den čtyřicátý šestý – sobota 28.2. Tato sobota není nijak obyčejná sobota, je to moc smutná sobota, neb Zuzanka se musí odstěhovat ze svého krásného, útulného a milovaného bytečku, od svých kamarádů… Mno, ale což… ráno jsme vstali až kolem jedenácté, někteří kolem dvanácté … a někteří snad i později … a udělali jsme si snídani co lednička dá ( a bavili se nad výrobky FIRST PRICE ;o) ). Kluci pak šli k Tomassovi na oběd a vyprovodit Nicolu na letiště (nejeli s ním na letiště, jen do města) a my jsme se daly do úklidu a balení … bylo to velmi komické. Alenka s Irenkou vyrazily s první dávkou kufrů a tašek a já mezi tím uklízela (utírala prach, vysávala, vytírala, umývala … i okna a koupelnu, i záchod a kuchyňské poličky) … a uklízely jsme mnoho, neb jsme se stěhovali z bytu všichni, tak jsem nemohli uklidit jen pokoje, ale i celý byt včetně celé kuchyně a chodby … Kolem deváté jsme se vydaly z uklízeného bytu na autobus a mnoha zavadly … i s běžkami ;o) Bylo to srdcervoucí, ale … život je boj (že sestro, a proto od srdíčka J ). Cesta busem byla nepopsatelná , řidič se nám smál, ale to by smál snad každý ;o) Na přestup na druhý autobus jsme měly asi mínus minutu, nebo dvě … ale autobus jsme zahlédly a mávaly jsme na pana řidiče běžkami a taškami a tak nám pak pan řidič zastavil na kruhovém objezdu, mimo zastávku a nikdo na něj netroubil a nikdo mu nenadával. A on se na nás usmíval a povykládal … a to se mi tu líbí – že vám zastaví mimo zastávku, a že pak nemusíte dvě hodiny děkovat, a že řidič i třikrát zastaví rozjetý autobus, když vidí někoho dobíhat … Mno, dopravní situace je zde opravdu kouzelná, jako v pohádce ;o)
Den čtyřicátý sedmý – neděle 1.3. Ráno jsme se probudily do poměrně škaredého počasí . vlastně jen škaredého. Jak jinak, když jsme měly naplánovaný výlet s Henrrikke a Lenou ze školky ( to jsou ty učitelky, co něco dělají, ty, co nás mají na starost). Když jsme ráno dobíhaly na autobus, tak jsme vlastně zjistily, že nejede, neb se jistá slečna na A podívala na běžný den a ne neděli… takže jsme poslali SMS, že se zpozdíme a vyčkaly jsme na další (jiný) bus … (ten, jíž jsme měly jet, jede až od hodiny šestnácté … takže jsme mohly jet jedním autobusem, jež jezdí jednou do hodiny). V centru jsme si koupily náš oblíbený donat a vydaly se autobusem číslo deset do hor, kde na nás čekala Lena, s níž jsme vyčkaly na Henrrikke, která dojela s manželem a dcerou Kristýnou ;) A teda ještě běžkami pro Alču, jež běžky nemá. Přes velmi nepříznivé povětrnostní podmínky jsme se vydaly na vrchol hory (je to nejvyšší hora nad městem a měly v plánu ji zdolat, tak jsme šly samy) bez Leny, Henrrikke, manžela a dcery, jež si mezi tím udělaly oheň a opékaly párky. Výstup to byl opravdu nepopsatelný – nevěděly jsem kam jdeme, krom toho, že nahoru. Foukal velmi silný vítr (píši velmi, převelmi silný vítr), do něhož padal sní, jež píchal do očí jako špendlíky ) i když myslím, že špendlíky mají širší hrot ;o) ). Nevědíce, kde jdeme, jsme došli do bývalého vojenského areálu – James Bond, Mission impossible hadra :o). To se nám moc nezdálo, hlavně ten výhled, tak jsme objevily jinou cestu na něco, co vypadalo jako vrchol … když jsme se dobrodily nahoru, tak jsme se dohadovaly, kde je jaká světová strana, neb nebylo nic vidět, a i kdyby bylo, tak přes povětrnostní podmínky bychom nic neviděly … Cesta zpět byla také veselá, neb jsme se brodily ve sněhu po pás a otvory v oblečení jsme měly jen na oči … Co mi ale tento výšlapeček dal je poznatek, že stopy v čistém sněhu jsou modré, díry od běžek jakbysmet, a proto jsou i ledovce a vody modré … To byste nevěřili, jak to svítí tou jasnou modrou, co znáte z televize z pořadů o ledovcích – ta barva je úplně stejná a úplně svítí. Když jsme se vrátily dolů, tak jsme si daly u ohně svačinku, nazuly běžky a vydaly se cestou z kopce dolů do města … A to bylo úžasné, až na to, že jsme neměly navoskované běžky (někteří) a lepil se nám na to sníh. Netušíte, jak je potom jednoduché upadnou na rovince, když vám jedna lyže ujíždí a druhá není schopna se pohnout … ;o) V nižší poloze, u skanzenu, Alča vrátila běžky a vyčkaly jsme zde na bus, který nás odvezl do centra… Já a Irenka jsme po krátkém odpočinku doma vyrazily do kostela, kde nás opět udivila schola … ;o)
Den čtyřicátý osmý – pondělí 2.2. Tentokráte jsme nešly ani do školky naší, ani do školky cizí … šly jsme totiž do školy … Norská škola začíná v 8:30 … respektive kolem 8:30, tady se moc čas neřeší. V první třídě bylo padesát dva dětí a tři paní učitelky … jedna „učila“ jednu polovinu děti, druhá druhou polovinu a ta třetí kontrolovala zprávy od rodičů případně pro rodiče. Horší to bylo, když započal program – asi půlhodinový. Jedna skupinka se přivítala naučenými anglickými frázemi, kterým děti absolutně nerozuměly (po naší otázce „How are you?“ Nám odpovídaly „Yes.“ . ;o) ) , pak si vyjmenovaly měsíce, desítky do sta ... mezitím druhá skupinka zpívala a rušila naši skupinku … po tomhle „učení“ měly děti přestávku – respektive to byla hrací část dne …pak se nejedly a šly si hrát ven. Takže nějak tak to vypadá v norské první třídě … no comment … Je to prý tím ale, že ještě před nedávnem chodily děti do školy až od sedmi a teď musí už v šesti, tak je to něco jako nultý ručník. Ale v SiTovské školce měly, dle mého názoru, děti více práce a činností než v téhle škole …Ale co, je to jejich systém, tak jim ho neberme … a buďme vděční za ten náš český … ;o) Večer jsme se vypravily do města, do Nidaroské katedrály na koncert. Něco takového jsem ještě neslyšela, a nevím, zda někdy ještě uslyším … Více jak sto zpěváků v různých prostorách kostela a varhanice, kterou byste chtěli poslouchat každou minutu svého života … to se opravdu nedá popsat!!! Po koncertě jsme jen seděly a nebyly schopné mluvit … víc jak hodinu jsme jen mlčely, neschopné slova … prostě husí kůže, slzy, nádhera … kdo neslyšel, nepochopí! Nejkrásnější koncert mého života – zatím! Uvidíme co udělá to Mozartovo requiem za měsíc...
Den čtyřicátý devátý – úterý 3.3. Jsme se naposledy vydaly do SiT školky Dorothy a Kelsey, kde tentokrát byly i ony … ;o) Děti se ten den, rozdělily do skupinek dle věku a každá skupinka byla zaměstnána jinou činností…Např. děti tříleté si každé úterý povídají o lišce, tentokrát modelovaly lišku z těsta, malovaly ji, atd. Děti čtyřleté jsou zaměřeny na hudbu, a tak jsme zpívaly, vyráběly hudební nástroje, tančily. Nakonec děti pětileté vyprávěly o výletu, na kterém společně byly, zpívaly a vymýšlely pohádku… u dětí mladších byla Kelsey s Dorothy, tak bohužel nevím, co dělaly děti mrňata … ;o) Pak jsme šli všichni ven, kde svítilo sluníčko, tak jsme se s Irenkou opalovaly … a děti nám nosily sněhové zmrzliny … a těch příchutí, co nám namíchaly… ta kakaová byla nej … ;o) Po cestě ze školky jsme potkaly Itala Lucu a domluvili jsme se na večerní pizze u něj na bytě. Zuzanka s Irenkou jely domů péct skořicové šněčky a Alenka jela do města pro víno a máslo … A večer jsme se i s vínem a šneky vydaly na moholt k Lucovi na byt na pizzu, a že byla dobrá – první dávka byla hrubá pizza jen s rajčaty a cibulí– mňam, a druhá várka byla pizza tenká s žampionkama, salámem, sýrem atd. Ti Italští kluci jsou dobří kuchaři (sice stále vaří jen pasta a pizzu, ale i tak ….teda ještě lazagně ;o) )Mňam … ;o)
Den padesátý – středa 4.3. Tak, a opět jsme v naší školce … Dnes nás čekalo posezení s naší paní koordinátorkou Annou Sinou, jež zabralo jen málo ze dne … a tak jsme musely ven… a pak domů, kde nám Irenka uvařila brokolici s bramborkem … a pak jsme celé odpoledne přijímaly hovory sester Dobešových, rodičů Celuchových a chaty přátel Trondheimských … ;o)
Den padesátý prvý – čtvrtek 5.3. Školka při starém… nenapadá mě nyní nic podstatného z tohoto školkového dne … ;o) Ano, vlastně příprava těsta na páteční oběd (více viz následující den). Byly jsme totiž nucely vyrobit si vlastní váhu, neb ve školce nemají váhu a navážit tři kila brambor … s moukou to bylo přeci jen jednodušší, neb je balena po kilech, že?! J …… Na večer jsme byli pozváni (celá třída) k Anně Sině domů… Takže odpoledne se tomu muselo přizpůsobit … Irenka šla povídat s Lucou, Alenka šla pomáhat Anně Sině a Zuzanka jela vyzvednout Irenku z moholtu, odkud jely holky spolu do centra do obchodu … a pak s Sině (jak ji tu lidově říkáme). Večeře byla dobrá, jen nás tam bylo moc. Podával se typický norský pokrm – nějaké ryby v omáčce – takové velmi jemné ryby - a k tomu brambory a vařená mrkev, kterou Zuzanka nikdy nejedla, ale od doby, co bivakuje v Norsku jí už všechno, a tak zdlabala asi tunu mrkve … K pití nám byla připravena malinovka, tak jsem se slečnou Irenkou vypily, co se dalo … a nakonec jsme obdarovali Eveline, jež měla narozeniny, čokoládovým dortem… a protože je Eveline hodná holka, tak se s námi rozdělila. Nakonec vše dovršily domácí vafle s jahodovou marmeládou a smetanou … takže, my si tu nežijeme vůbec špatně ;o)
Den padesátý druhý – pátek 6.3. Tento den jsem se do školky i těšila, neb jsme byly zaúkolovány přípravou českého pokrmu pro malé norky … Náš tip padl na bramborové knedlíky … hohohooo ;o) Těsto jsme měly již připravené, a tak nezbývalo než vytáhnout mražené lesní plody (krom rybízu a těch zahradních malin) z mražáku a pustit se do díla … Nebyla to ovšem taková legrace, jak by se mohlo zdát … těsto bylo jako s…. není jiného slova, jež by to vystihlo lépe, a tak jsme moučnily a moučnily a balily plody, které z knedlíku tekly … ;o) Nakonec však byl oběd hotov na minutu přesně… Ano, ano, sto padesát knedlíků bylo na stolech pro cca 30 lidí … A my poprvé viděly malé norky jíst, jak jíst – cpát se, a ne fifrat a nimrat se dvě hodiny v těch talířích. Zvláště v oddělení pro děti od 0 do 3 knedlíky mizely zázračnou rychlostí ;o) navíc, ve zdejších školkách neužívají cukru , takže děti byly nadšené a chodily si přidávat. Předem jsem jim vykládala, jak se těsto připravuje a počítaly jsme spolu … jeden knedlík, dva , tři … deset a zpět. A když jsme se na obědě zeptaly „Kolik chceš přidat? Jeden, dva nebo tři?“, tak na nás milé dítě vychrlilo „Dva“ a my jen v šoku stály a ptaly se znova … ;o) no jo, za to by nám měli dát rovnou státnice ;o) U jídla se neřve a nehraje, děti mluví česky ,moc se nemlátí, hrají si s plastelínou – máme na ně dobrý vliv ;o)) Asi. ;o) Samy jsme se solidně přejedly, že jsme ani svačinku z domu nepozřely … Venku jsme chvíli skotačily s dětmi, pak jsme si půjčily maňásky na večerní party a šly domů… Tam jsme si připravily super funny hats (legrační Klobouky, pokrývky hlavy … hlavy … ;o) ) a já s Irenkou jsme se vydaly poctivě na adoraci a kousek křížové cesty (v norštině), ze které jsme jely domů a Alenka jela na Steinan (moje koleje) sama později… Narozeninová párty měla být pro Eveline překvapením, a tak jsme všechno přichystali a už jen čekali, jak Eveline potmě přivítáme … byla dojatá a bylo to moc fajn … ;o) viz fotky. A taky jsme se hodně dobře zase nejedli. Vzhledem k tomu, že jsme ten večer byly pozvány na ještě jednu narozeninovou párty, tak jsme řešily, zda jít či nejít, nakonec jsme se rozhodly pro nejít… Autobus, na který jsme šly, nám ujel, tak jsme se rozhodly jít pěšky na moholt (kde mimochodem byla ta druha oslava) a tam chytnout poslední bus, co nám jede domů… Měly jsme čas, a tak jsme raději než čekat na zastávce zvolily možnost jít pozdravit kamarády Italy do oslavu … tam jsme pobyly cca patnáct minut, a pak jsme šly na poslední autobus, jež nás odvezl do našich pelíšků … ;o)
Den padesátý třetí – sobota 7.3. Na tuto sobotu jsme plánovaly cabin-trip, ale nějak se nám to nevydařilo, a tak jsme si řekly, že si uděláme alespoň nějaký výlet … To se nám taky nepodařilo, a to hned z několika důvodů – jsme líné, bylo škaredé počasí, byl ohromný vítr, byl velmi studený vítr, v počítači jsme měly filmy, na ledničce jsme měly víno a v ledničce jsme měly sýr … a určitě by se našla další spousta důvodů ;o). Takže nyní to shrnu: v sobotu sedmého března jsme si donesly matračky do obýváku, polštáře a peřiny taky, nalily jsme si víno, nakrájely sýr a rajčátka a pustily si film … krásný toť den. Večer jsme měly návštěvu … a jinak to byl opravdu užitečný den … ;o) odpočinkový den ;o). Jo, a ve dvě v noci jsme vařily špageti ;o) … Pšt … ;o)
Den padesátý čtvrtý – neděle 8.3. Neděle milá, opět mě vzbudily kostelní zvony, to mi ale zas tak nevadilo, neb jsem to pak zalomila ještě na dobré dvě hodinky … asi do půl jedné …A pak jsme si daly snídani a zjistily, že 36 na moholt jede až od čtyř … ;o) Ehm … ;o) Mno, a tak jsme vyřizovaly skypové hovory našich rodičů a prarodičů, sourozenců a kamarádů a všech potřebných i těch méně potřebných … ;o) Pak jsme se odebraly s Iriskou do kostela, kde se „schole“ smál už i pan farář … nepopsatelné, opravdu nepopsatelné … ! Z kostela jsme zamířily směr Macdonald na zmrzlinu… je přece jen za 10 NOK, a než čekat a mrznout na zastávce na autobus… Co je ale zajímavé je, že když si tu zmrzlinu dáte uvnitř, tak zaplatíte o dva noky více … za vše, co si dáte uvnitř – systém ;o). Příště si dáváme cheesburger, ten stojí taky 10 NOK a je teplý ;o) Tak uvidíme. Po mši jsme pokračovaly ve skypových hovorech a snažily se dát dohromady nějaké fotky …ale ona to není vůbec žádná legrace vybrat něco solidního pro oči všech… i nás samotných… ;o)
Den padesátý pátý – pondělí 9.3. Tento týden jsem se přesunula do oddělení dětí 0-3 roky … Ano, Zuzanka je připravena utírat pokakané a počůrané děti, utírat ručičky, pusinky a nosánky všem malým ukňouraným norkům ;o) Přes nepříznivé povětrnostní podmínky jsme se vydaly s dětmi na procházku – naštěstí bylo alespoň polojasno. Tak, a teď si představte Zuzanku jak veze kočárek pro dvojčátka (naložený, pochopitelně), další dvě děti se drží kočárku či jdou střídavě za ruku, na cestě a chodících je ledovka, že ani lední medvěd by se na ní neudržel a fouká takový vítr, že kdyby se dítě pustilo, tak je odneseno až do Ostravy … A v tomto prostoru „p“ se občas neposouváte dopředu, ale do zadu, neb vítr duje zepředu , jdete do kopce a kočár tlačí dolů, a v neposlední řadě ani vynikající boty nezabrání klouzání po samotném ledu … ;o) ALE LEGRACE TO BYLA … Mno, ve školce jsme vynechaly pauzu a odebraly se domů již o půl druhé. Rychle jsme se převlékly a utíkaly do města, kde jsme hodlaly využít posilujících tendencí české koruny … a utratily spoustu, ale opravdu spoustu peněz za dárky, ale tak … snad se budou líbit, že jo ;o) Nám se teda moooc líbí! Původně jsme chtěly navštívit i obchody s oblečením, ale po tom, co jsme utratily, jsme se raději odebraly do IKEI kouknout ještě na něco, co chceme dovézt domů… Alenka si dala párek v rohlajzu za
Den padesátý šestý – úterý 10.3. V úterní procházkový den se na nás hned z rána smálo sluníčko a bylo pěkně teplo … krásný jarní vzduch , jen ta spousta sněhu všude kolem ;o). Po školkové snídani jsme se vydaly s dětmi na procházku, která byla zaměřená na vytrvalostní chození … (u dětí 0 – 3 roky si to dovedete představit J). Ale došli jsme na krásné místečko, kde jsme pojedli, na vzduchu (jako vždy, ale když bylo takové jarní počasí, tak to bylo moc příjemné). Cestou zpět jsme sledovali sobí hovínka a stopy … ;o) Jinak ve školce se nic jiného záživného nedělo – teda, jen že jsem vděčná, že tu mají ty hnusné rukavice na přebalování... :o) Končily jsme ve školce až o půl čtvrté, takže doma jsme byly kolem čtyř, neb jsme ještě šly do obchodu… a měly jsme strašlivou chuť na buchtu – tak jsme si upekly buchtu a ještě teplou ji celou snědly … Mňam ;o)
Den padesátý sedmý – středa 11.3. Školkový den jsme si vyměnily za studijní den z příštího týdne v domnění, že uděláme něco do školy … někteří možná udělaly, ale já určitě ne. Každopádně jsme se pěkně vyspaly, uvařily polévku - u čehož jsme se pohádaly - a pak se vydaly do centra, odkud jsme se chtěly tramvají někam podívat. Našly jsme nástupiště jediného čísla tramvaje, co zde jezdí, ano, tramvaje číslo 1 ;o) a vyjely s ní (nebo v ní? ) až na konečnou nad město… převýšení
Původně jsem chtěla napsat ještě poznámky ze dnešního čtvrtečního dne, ale Irenka ucítila vůni alkoholu, jež nám byl zaslán z Čech a už jsem nebyla sto cokoliv napsat… ale byl to velmi pěkný den … opravdu velmi pěkný … snad se dostanu k tomu napsat dříve něž dojedu domů, a vy se dozvíte něco „zajímavého“ o místním přežívaní a žití a bytí a pití … Je tu prostě veselo :o) Ještě jsem chtěla podotknouti nějakou poznámečku závěrem, ale nějak mi to vypadlo – ta poznámka … Tak raději končím …
A na závěr lekce norštiny: děkuji……. tak
policie……. politi
paprika…… paprik
qpa z.