Suzan website

Mexiko jako země indiánů, tequily, doutníků a latinko-amerických rytmů… ?

Nejen těmito slovy by se dala charakterizovat tato pro nás exoticky působící krajina, a to zejména proto, že všechny tyto slasti jsou jakousi odměnou za vše, co si Mexičané museli staletí odpírat, s čím se museli vypořádat, a to ať zmíníme kmenové rozpory, nadvládu Španělů či nepřiměřeně teplé počasí, mohutné deště, aktivní sopky, zemětřesení i často nepříliš úrodnou půdu. Ne vše je již minulostí. Avšak obyvatelé této země si tomu přivykli stejně jako Seveřané krutým zimám a Afričané vyprahlým pouštím. Poprali se s přírodními podmínkami a dnes, již po generace zocelováni, se mohou pochlubit architektonickými památkami i krajinnými skvosty.

            A nejen jimi… což nám dává možnost začít z jiného, pro mnohé lákavějšího soudku zvaného mexická kuchyně. Ta si oblíbila kukuřici, které se zde daří velmi dobře a je využívána ve všech směrech, jak v průmyslu a textilu, tak i v gastronomii, kde je neoddělitelnou složkou každodenních a pro Mexiko typických pokrmů. Hovoříme-li o kukuřici, musíme v této souvislosti nutně vzpomenout velmi vzácnou a uctívanou sošku Panny Marie z kukuřičného těsta v Zapopanu v Gaudalajaře, kterou Mexičané dostali darem od Španělského dvora, jako omluvu za roky vykořisťování. Vrátíme se o pár vět zpět, tak a při vzpomínce na místní kuchyni nesmíme opomenout chilli a různě, nikdy ne však málo pikantní salsy, nebo-li omáčky. Běžný Mexičan se často stravuje na ulici, kde se na každém rohu nachází stánek, kde se „kuchtí“ - vaří, smaží, peče, ohřívá a v neposlední řadě povídá ;o). Tato malá živnost zajišťuje příjem nemalému počtu obyvatel.

Co je na Mexičanech inspirující, je neustála snaha najít si jakoukoliv práci, vydělávat, a ne jen lacině žebrat peníze - pochopitelně se i zde najde takováto sorta lidí. Během čekání v autě na placení mýta vám mladý pár nabízí ráno vydané noviny a časopisy, děti na náměstí prodávají žvýkačky o půl pesa dráž než je koupily, stejně tak stařenka sedící na schodech u kostela vám bude nabízet pytlík oříšků. Každý se snaží uživit, a i přes časté až sto procentní navýšení ceny pro bělochy, nejsou ceny při představě hodnoty materiálu, práce a konečného výdělku pro všechny, jež mají na výrobku podíl, vůbec vysoké. Navíc po krátkém smlouvání máte strach, aby obchodník ještě neprodělal.

            Toto „kšeftování“ však neuvidíte za branami poutních míst. Zde se lidé věnují modlitbě, rozjímaní, hovoru, hudbě, zpěvu, tanci a jiným, ducha pozvedajícím činnostem. Většina národa je katolického vyznání, a tak poutní kostely jsou vždy zcela zaplněny. Věřící vyjadřují úctu, prosby i díky honosnými květinovými dary, ale i delší pěší pouti či dokonce chůzí do bazilik po kolenou. Z důvodu historického kontextu jsou zde lidé více zaměřeni na bolest – na Kristovo utrpení, než na slavné vzkříšení, kterému přikládáme větší důraz my, Evropané. Všimněme si, že v našich kostelech spousta lidí nepoklekne ani při proměňování, mnoho lidí místo klečení v důstojných chvílích sedí na kolenou, mnohdy nejsme ani s to tuto velmi malou chvíli přetrpět ono „klečící“ nepohodlí a otlačená kolena… a zde se naskýtá otázka pro nás, proč nejsme ochotni chvíli trpět, proč onu bolest neměníme v oběť hodnou Boha, proč za ní nevidíme cestu, pokání a růst?   

            Mexiko se může chlubit spoustou přírodních krás – od nejznámější sopky světa Popokatepetlu, přes hory, pralesy, moře a nádherné pláže, až po největší krasové jeskyně celé zeměkoule. Svým původním kmenům vděčí dnešní obyvatelé za pyramidy a s nimi spojené kulturní dědictví, dobývání chtivým Španělům zase za náboženství a architektonické skvosty, které dávají mnohým mexickým náměstím a městům monumentální a sakrální charakter. Vliv evropského, zejména tedy Španělského baroka je znatelný ve všech starších stavbách, navíc v kombinaci s místními kulturami nabírá na své charakterističnosti. Místní si svých chrámů velmi váží a na mnohých místech se restauruje a opravuje. Zejména v nejlidnatějším městě světa, hlavním městě Ciudad de México, které je vystavěno na jezeře, je rekonstrukce a oprava historických budov častá a nutná. Vzhledem k tomu, že celé město se pomalu propadá, je nezbytné kostely sledovat a novými technologiemi stále opravovat, aby vydržely pro další generace. Je však zajímavé, jak precizně musely být práce před staletími prováděny, když stavby přežívají posuny půdy i velmi silná zemětřesení…

Všech sedm bazilik v Gaudalupe, jež je součástí hlavního města, je i přes opravy stále otevřeno – k prohlídce i k modlitbě, a zástupy lidí zde dennodenně proudí, aby vzdaly díky Matce Ježíšově, aby přednesly své prosby, posílily víru a nabraly sílu do dalšího životního putování. Stejně i my jsme na pouti v Guadalupe, kde se Panna Maria zjevila indiánu Juanu Diegovi, děkovali za nový kostel, za otce Vítězslava a všechny kněze, kteří nás provádějí našimi životy, za svobodu a možnosti, díky nimž jsme se mohli dostat za hranice našeho města a za všechna dobrodiní, jež jsou nám prokazována, prosili jsme za naši krásnou vlast, za farnosti, ze kterých jsme se na pouť sjeli, za rodiny, přátelé a vše zejména nám blízké, co Boží pomoc potřebuje.