To nejlepší nakonec ... ;o)
Tak konečně se dostávám k sepsání dalších dní strávených v mém milém Norsku. Sedíce v čekárně zubní ... (či čelistní) chirurgie (dříve ortodontie) se snažím vybavit si co nejvíce vzpomínek. Nutno podotknouti, že to jde velmi ztuha…. Tak dám do toho, co se vejde, a uvidíme, co z toho vzejde ;o)
Den čtvrtý – čtvrtek 11.6.
Po první noci v novém bytě jsme se rozhodli využít den. Vzhledem k tomu, že Alex se kterým jsem chtěla jít k jezeru již Trondheim opustil (ano, v den, kdy já jsme přijela …. ) jsme se rozhodli, že se vydáme k onomu jezeru sami. Luca se přemohl a k jezeru se vydal s námi. Vzhledem k tomu, že cestu jsme neznali, jen já jsem tušila, kudy by mohla eventuálně vést (z popisu Alexových procházek), tak to byla cesta poměrně zajímavá. Neustále dohady, kudy bychom se měli vydat… A Luca, který této „severské vysokohorské turistice“ příliš neholduje se výjimečně obul do pohorek (které v zimě nenosil ani na chaty, do kterých vedla cesta sněhu –tam nosil tenisky. Och, ti muži ..!)
Cesta k jezeru byla bezpochyby velmi zajímavá – nostalgicky jsem zavzpomínala na můj byteček, zde nutno podotknouti, že v „létě“ to v okolí mého bydliště vypadalo, řekněme, značně jinak, a poté samotná cesta. O chvíli jsme zjistili, že nevíme, jak dál, a tak sestra mohla poprvé využít svou GPS v mobilu. Problém zde byl pouze ten, že jsme byli „kajsi“ v kopcích a navigace ukazovala jen zelené plochy, takže z toho nebylo moc poznat, kde se zrovna nacházíme a kam máme směřovat. Nakonec nám však nějaký jiný pochůzkář potvrdil mou teorii, jak k hledanému prostoru. V zápětí však Luchino zjistil, že z těch super pohorek puchýř a že mu v nich je horko, tak jsme museli ošetřit puchýř … Cestou jsme si dělali náhrdelníky z kapradin, což Ital viděl poprvé v životě a my se jen strachovali zatčení za oškubávání Norské krajiny. A když jsem si můj kapradinový zub chtěla zavěsit na batoh, tak mi sestra odsekla: „I don’t want to be a part of your delikt!“ (Nechci být součástí tvého zločiny), což nás při každé páchané nepravosti ihned napadne... Bohužel zde to nevyzdí, ale z ní to tak vypadlo, že jsme po chvíli němého úžasu dostali záchvat smíchu. Po nedlouhé chvíli jsme došli k jezeru, kde Luca zjistil, že tam nedávno s Talošama byli a koupali se tam (vůbec nebyla zima a vůbec to nebylo ledové). U jezera jsme se vyblbli, jako jsme ostatně blbli stále a za deště se vydali zpět domů.
Na večír nás uvítal Luca ve svém obydlí spolu s Tommasem, kde nám připravil těstoviny se slaninou a brokolicí. Sestřička má milovaná skoro nic nepojedla, ale my ostatní jsme měli i po přídavku málo, a tak jsme upekli foccaciu, což byl po dvou měsících zážitek – prostě Lucova foccacia je jen jedna, a to ta jeho :o) A tak jsem si povídali dlouho do noci a dělali jsem blbosti a obdivovali, že to slunce ne a ne zapadnout…
Den pátý – pátek 12.6.
Vzhledem k tomu, že má sestra toužila spatřit nejstarší katedrálu ve skandinávii nezbývalo, než se vydat do centra… My jsme pochopitelně chtěly s Irenkou tyto krásy pozorovat v jinou než zimní dobu. Katedrála se však stále stejně hrdě tyčila nad nízkou zástavbu Trondheimských obydlí. Nevím, zda jsme to zde již někdy psala, ale původně, kdy kolem ještě ani řeka netekla právě tak jako dnes, byla katedrála jediným stavením široko daleko – tato monumentální sakrální stavba na planině na konci fjordu působila opravdu až giganticky. Ve městě se v tuto dobu nachází také malé trhy s pár stánky, z nichž právě jeden zaujal naši milou Kristýnku Irenku. Na obrázku se samotným vzhelem vychvalovala až vnucovala točená zmrzlina posypaná nějakým barevným „smetím“ (ne, že by neměli spoustu jiných zajímavých druhů a polev). Po krátkém zvážení si děvčata objednala zmrzlinu, která byla vetší než velká a v ten okamžik jsme si řekla, že jsem věděla proč si ji nedávám také – následující půlhodinu jsme se snažily zlikvidovat, ano, dvě zmrzliny ve třech lidech půl hodiny. A jak to tak bývá, tak dívčiny měly pouze velké oči, neb sotva jsem pomohla jedné, vrazila mi tu svou ta druhá, takže já jsem měla přísun zmrzliny úplně konstantní, na rozdíl od děvčat, která kornoutek postrádala celou dobu, co jsem jim „pomáhala“...). Tak a teď řeknu, proč si tu zmrzlinu koupily…: Aby se s ní mohly vyfotit, takže se teď všichni musí povinně podívat na rajče, kde jsou ony fotky zveřejněny.
A když už jsme byly v tom centru, tak by bylo snad až neodpustitelné nejít se podívat do obchodu, že jo :o) . Tak jsme ještě chvíli „potrajdaly“ po městě, shlédly a vyfotily si (po sto padesáté deváté) katedrálu a vydaly se kolem nádherných kvetoucích a vonících šeříků domů. V Bunprisu jsme neodolaly a koupily si ty hnusné nejlevnější oranžové sodovky, protože jsem na ně měly šílenou chuť („protože jsou hnusně chemické“), na které jsme se doma vrhly spolu s máslovými sušenkami… Mno, a protože to by nám na večeři nestčilo (teda aspoň většině ne), tak jsme se vydali k Luchettovi, kde se k nám tentokrát přidala s Tommasem i Cecilia (jak ji domácky říkáme Cílka – ono je dost nepříjemné, když se bavíte v jazyce, kterému ne všichni rozumí a ono zazní vaše jméno – ale my ji nedrbaly, kdyby si to někdo myslel ;o) ). Nejprve Luca připravil těsto na pizzu na další den, a pak nám přichystal vynikající těstoviny se slaninou a lilkem (lilek není mým oblíbeným pokrmem, ale tento Lucův výtvor byl opravdu vynikající – jako všechny jeho kuchyňské pokusy.) No, a pak jsme jako každý večer dlouho do noci klábosili a blbli …
Den šestý – sobota 13.6.
Vzhledem k tomu, že jsme musely čekat na Alenu, než se dopraví na byt z letiště, tak jsme nic zajímavého nedělaly, snad jen, že Týna koukala do map, kam bychom mohly podniknout výlet, neb proklamovaný cabin-trip se nám jevil stále více jako méně reálná záležitost. Nakonec nám Alenka přece jen odpoledne dorazila, a jak jsme ji předem zadaly, tak přivezla suroviny (avšak také i lihoviny), jenž jsme potřebovaly na přípravu české kuchyně… A tak na večer jsme se daly do příprav jahodových knedlíků, které asi i chutnaly… ale sladké jídlo je sladké jídlo, a toho stačí trocha … ale myslím, že kluci by si klidně ještě něco daly. Co však bylo velmi komické bylo shánění a následná příprava strouhanky. Ta se dá koupit jen v jednom jediném obchodě (teda by jsme ji objevily v jednom), a ten byl vzhledem k sobotnímu dni zavřený, a taj přišlo na řadu sušení chlebů a housek ;o) velmi jsme se pobavili, přesto strouhanky bylo poskromnu. A to je tak asi vše ze sobotního dne …
Den sedmý – neděle 14.6.
Nedělní den lákal nejen svou pomyslnou výjimečností k procházce či k výletu, a tak nám nezbylo nic jiného než se někam vydat… U jezera jsme už byly, a tak jsme zvolily směr pobřežní… Bylo celkem chladno, ale i přesto jsme se vydaly dál, než jsme šly před pár měsíci, a stálo to za to. Bylo to kouzelné, avšak jsme se musely (respektive chtěly) vrátit tak, abychom stihly mši… v tomto záměru nám bránila absence jedoucích autobusů, které jsme se snažily všemožně nahnat, až jsme nakonec došly do centra – a to teda poměrně promrzlé… Nakonec jsme vše stihly, Alena zůstala doma, a připravovala řízky, my si užívaly superzpívající scholu a sestra se „seznámila“ s našimi norskými mšemi … Po mši jsme běžely rychle domů, abychom upekly chlapcům štrůdlíček a připravily české řízečky. A to teda kluci byli rádi za flák masa „vcelku“, jak já říkám (na rozdíl od tamního jediného dobře dostupného masa mletého).
Den osmý – pondělí 15.6.
První den nového týdne jsme se vydaly kulturně se vzdělat a vyrazily do musea. V něm se mimo jiné pojednávalo o historii města, od vzniku až do současnosti, zároveň byly veškeré popisy a vystavené předměty velmi pěkně popsány, jak norsky, tak i anglicky. Navíc v celém muzeu byly ztvárněny identické dobové situace, včetně vikingské lodi, běžné domácnosti či rituálního sloupu jednoho z okolních ostrovů. Seznámit se bylo možno se všemi panovníky, což umožnilo vytvořit si v hlavě velmi pěkné struktury rodokmenů a zjistit třeba proč svatý Olav, který je tam velmi populární a je mu mnoho zasvěceno, je svatý a také třeba, co provedli všichni Ti jejich Haraldi. Z muzea, za velmi škaredého deštivého chladného počasí jsme se vydaly na věž, což byl tak trošku, za těchto meteorologických podmínek risk. Na zahřátí jsme si daly nahoře hned čokoládu a kochaly se krajinou z rotujícího restauračního zařízení. Vzhledem k tomu, že se počasí jakštakš zklidnilo, rozhodly jsme se se sestrou vydat se ještě podívat na pevnost, ze které byl Trondheim kdysi střežen. Tam si Týnuše za silného větru zapózovala s katedrálou v zádech, s historickými děly i oprátkou na krku. Jakmile jsme měly dostatek snímků, odebraly jsme se dolů z kopce do historické části města (ano, to je ta, kde jsou ty typické Trondheimské barevné domečky na břehu řeky Nidalsen). Tam následovala další fotografická série, tentokrát znázorňující Týnu padající do výše zmíněné řeky. Opět jsme musely nafotit dostatek snímku, a když začalo pršet, vydaly jsme se na Muntegatu (kdo zapomněl z dřívějška – centrální autobusová ulička v centru města, odkud vyjíždějí a kam dojíždějí všechny autobusy) přes historický most, což jsme pochopitelně musely také zdokumentovat. V centru jsme zjistily, že máme dostatek času, a tak jsme se zašly podívat do pár obchůdků…
Po náročném dni nás náš milovaný Luca nenechal zahynouti a připravil nám svou, jak jinak než vynikající, pizzu …
Den devátý – úterý 16.6.
A tohoto dne následoval další větší výlet… Tentokráte jsme se chtěly podívat, jak v rádoby letním, řekněme bezsněhém období vypadá Froset Farm. Cesta zelenou krajinou rozkryla i cesty, o nichž jsme v zimě neměly ani ponětí, a tak se místy zdálo, že snad jdeme i špatně. Ale nešly jsme. Jakmile jsme ušly tu správnou vzdálenost, vynořila se před námi „naše“ zimní chaloupka a s ní vyvstaly v našich myslích i všechny nádherné vzpomínky … A jako symbol jara před vchodem bojoval o život trs vonících narcisů – jeden byl utržený, a tak dnes leží usušen v blízkosti mé postele. Od cabiny jsme se vydaly jak jinak než k jezeru, o kterém by v zimě jen málokdo věřil, že je jezerem, neboť se jednalo jen o obrovskou bílou plochu. Cesta od jezera nás navedla na Pilgrimage stezku, na kterou jsme se původně vydat vůbec nechtěly. Díky této procházce z jednoho kopce na druhý jsme viděly krásně město, okouzlující lesní pěšinky, které vedly nádhernou přírodou, do toho všeho svítilo slunce, které dodávalo všemu na optimismu a na kráse. Na cestách, které nebyly značeny nám známými turistickými značkami, nás k dalšímu „bodu“ výletu dovedly měděné tabulky (v údivu jsme žasly nad nemožností tohoto pokynu v naší zemi :o)) s vylisovaným znakem Pilgrimů. Nyní se dostávám k onomu dalšímu bodu – zcela nečekaně jsme se dostaly k tramvajové zastávce, z níž pocházejí naše výborné zimní fotky, kde stojíme na střeše zastávky či saháme po drátech elektrického vedení, a kde jsme se velmi dobře pobavily. Tudíž dnes jsme díky těmto grandiózním náhodám viděly „kus světa“ a navíc se i projely jedinou tramvají, která v Trondheimu jezdí – a hádejte, jaké má číslo… ;o)
Tentokrát byla večeře opět na nás, a tak jsme zvolily další českou, řekněme, pochutinu, a to vepřo, knedlo, zelo, jež se v našem podání změnilo na sekano, knedlo, zelo, ke kterému se podával náš vynikající Gambrinus … A Cílka, která si původně nabrala jako pro málo jící si dvakrát přidala. Večeři jsme završili zmrzlinkou zalitou silnou italskou kávou…
Den desátý – středa 17.6.
Desátého dne naší návštěvy jsme se vydaly navštívit školku… Henrike nám nakonec ráno napsala, že bohužel ze školky odchází dříve, a tudíž se nesetkáme, v ten okamžik se nám tam chtělo ještě méně, ale přemohly jsme… byly jsme zvědaví a říkaly jsme si, že je to přece jen slušnost. Henrike nastoupila do autobusu, kterým jsme přijely, a tak jsme se dál spíše jen přemáhaly (dnes to zpětně nechápu, proč jsme tam šly, ale udělala bych to asi znovu…). Nicméně jakmile jsme přišly do školky, bylo vše takové divné, stejně divné jako předtím, jen dříve na to byl člověk nějak už „zvyklý“ (časem). Připadaly jsme si tam navíc a velmi trapně, a tak jsme se vydaly raději směr IKEA, kterou jsme si pěkně prošly, obhlídli kolekce, které se k nám dostaví za dva, tři roky, a při odchodu se posilnily nápojem a párkem v rohlíku (to by jeden nevěřil, jak může být takový obyčejný párek v rohlíku super ;)).
Na večeři jsme se velmi těšily, Lucovy lasagně jsou něčím, na co se musí těšit každý (přestože opět tvrdil, že na maminčiny teda nemají – to si ani nedokážu představit, jak vaří paní Solazzo ;o)), a tak jsme se zase v plném počtu sešly k večeři (Luca, Tommaso, Cecilia, Francesco a my čtyři).
Den jedenáctý – čtvrtek 18.6.
Vzhledem k našemu rozhodnutí vypůjčit si auto a vydat se na výlet, pojaly jsme den velmi nenásilně a vydaly jsme se proto na nákupy do City Syd. Tam jsme trajdaly, trajdaly a trajdaly…a trajdaly, ale vzhledem k tomu, že většina z nás ráda nakupování nemá, tak jsme dotrajdaly celkem brzy a vydaly se domů tak, abychom ještě nakoupily potraviny na víkendový výlet, sbalily se a připravily na večer. Dnešní večerní pokrmy měl na strasti Tommaso, a tak jsme se celkem obávaly, neb jeho kulinářské vlohy nejsou takové jako Lucovy, avšak, jak jsme zjistily, jsou i tak velmi dobré. Podával se zapékaný chléb na milión způsobů (to, s tím milionem jsme tu už snad někde měli) – s rajčátkem, sýrem, lososem … Pak jsme se vrhli do parmezánu a dobrého půlkila snědli na posezení spolu se chorizem. Jako překvapení nám Tommaso připravil ovocné špízy, čímž nás velmi potěšil – jahody, melouny, banán, nektarinka, jablíčko … mno, tohle jsme nečekaly. A k tomu všemu jsme popíjeli vínečko. Prostě a jednoduše to vůbec nebylo špatné, ba dokonce to bylo vynikající. Po večeři jsme se vydali lehce posedět do Downtownu, kde jsme chtěly ukořistit číšníkovi tričko, což se nám nakonec k překvapení všech nepodařilo, a tak jsme se za polárního světla vydaly domů tak, ať ráno můžeme pohodlně vycestovat.
Den dvanáctý – pátek 19.6.
Mezitím co jsem já s Irenkou zajela pro auto, sestra s Alenkou chystaly věci na cestu. Spacáky, jídlo, pití, průvodce městy a prostě vše potřebné. Když jsme auto nabalily, přišli se chlapci s námi rozloučit a pravda, jejich strach v očích z cestování autem nás čtyř byl znatený na sto honů. Prostě my jsme dobře věděly, proč to žádná z nás neřekla doma – stačily tyto vyděšené výrazy plné obav. Když nám hoši zamávali, vyjely jsme ven z města a nastal čas třídenního dobrodružství. Všechno začalo placením mýtného, kdy jsme nevěděly kdo platí, jak platí a kde platí, ale nakonec jsme vše zvládly, i když první placení bylo velmi úsměvné a o prvním trajektu bychom mohly také povídat dlouho. Když jsme hledaly první nájezd na loď Kvanne, očekávaly jsme nějaký přístav. Nicméně žádný přístav nebyl v dohledu a jediným znamením, že jsem správně byl konec cesty a starý dřevěný dům u moře s nápisem Kvanne. Takže jsme se vrátily kousek zpět a Kristýnka s Irenkou si lehly do kufru. Tímto přečkáním cesty lodí jsem ušetřili v konečném efektu spoustu peněz. Na dalších trajektech se pak schovala i Alenka, která se skrčila pod přední sedadlo a byla přikryta spacákem a batožinou. Nevím, co si o narvaném autě spacáky a jednou samomluvou trpící řidičkou mysleli výběrčí peněz na trajektu, ale nám to přišlo velmi ekonomické a také nakonec i vtipné řešení… jen nám holky málem umřely na nepříjemný zápach nohou a pánové ve vedlejším autě, kteří zřejmě viděly, jak se holky soukají do kufru, se pak na trajektu váleli smíchy. A to jsem přišla s vychytávkou, kdy jsem dělala, že telefonuju, aby to nevypadalo, že si mluvím sama pro sebe … no, naše cestování bylo poměrně vtipné. Krom toho, že jsme neměly mapy a jely jsme podle A4 s mapou celého Norska, které je desetkrát delší než celá ČR, to bylo úplně fajn. Naštěstí jsme si v infocentru našli nějaké průvodce městy a v některých byla i mapa, takže když jsme dojely k nějakému městu, tak to bylo celkem fajn. Prvního dne jsme se vydaly do města Kristiansund a na noc jsme zakotvily na atlantské cestě. Tam jsme povečeřeli, hodní Němci z vedlejšího auta nám uvařili kafe a čaj a my z ostrova sledovaly západ slunce po půlnoci nad oceánem. Bylo to kouzelné… než jsme ulehly, ještě jsme se prošly po oněm krásně zvlněném mostě, co spojuje mosty, a užily si polární den. Pak jsme namačkány v autě s ručníky na oknech pro větší tmu, spokojeně usnuly.
Den třináctý – sobota 20.6.
Když jsme se vzbudily bylo slunce už vysoko na obloze, jak jinak také, když vyšlo ihned poté, co se jen smočilo na obzoru moře. Po snídani jsme se vydaly dále. Sestra, která trpěla alergickými příznaky už týden si stále více stěžovala, ale nepřikládaly jsme tomu nijak větší váhu a vyjely směr město Molde. Cestou jsme se zastavily někde uprostřed luk pod horami u jediného domu, ke kterému vedla cedule. Tam jsme nabily mobily a počítač, vykonaly, co bylo potřeba, kousek se prošly a vydaly se dále. Sestra chodila po lukách, chráněna před sluncem, celá zahalená, a tak jsme si z ní utahovaly. Cestou jsme objevili ceduli vedoucí k vodopádu uprostřed jeskyně. Zaparkovaly jsme tedy s tím, že dál půjdeme pěšky. V ten okamžik Kristýnka řekla, že nikam nejde, tak nás mírně naštvala. Když ale řekla, že už nemůže mluvit ani dýchat, konečně jsme s Iren na ni otočili, natáhly mapu a hledaly nejbližší značku pro nemocnici a nejbližší město. Těch dalších šedesát kilometrů nám byly doprovní značky udávající rychlost úplně ukradené a v Molde jsme jely prvně do nemocnice. Tam jsem utíkaly na vrátnici poptat se, kde nás jako cizince a navíc v sobotu ošetří. V čekárně byla celkem fronta, ale když jsme uviděly mladého lékaře, rázem jsme chtěly všechny ochořet, a tak se ze strachu před neznámým začala má sestra náhled těšit do ordinace. Po nastudování všech potřebných slovíček k popsání svého problému si pro ni přišel pan doktor. Usmál se, představil a zavřel za mou sestrou dveře. My jsme si mezi tím prohlížely časopisy, snažily se připojit na internet a hledaly cestu dál. Sestra po chvíli vyšla se sáčkem léků a s diagnózou toho, z čeho akutní alergický záchvat vzešel. Jemně omráčená léky (a to ukecala pana lékaře ze Švédska, že injekci nechce, že nemůže spát) se s námi pak vydala do města. Prošly jsme si krásné přístavní město, nakoupily, co bylo potřeba a hlavně koupily sestře nealergickou stravu a norský sýr si nechaly pro sebe. Z krásného nemocničního města jsme se vydaly trajektem do Andelsenu, odkud jsme autem vyjely nad město a kochaly se neskutečným výhledem. Celý den, již od výjezdu jsme pravidelně vjížděly do mraků, ale vždy, když jsme chtěly vystoupit, tak se mraky rozestoupily a vysvytlo nad námi slunce, takže nám nikdo nemůže věřit, že bylo pořád zataženo a značnou část cesty propršelo. Jednou se nebe trhalo napůl přímo nad cestou – na jedné straně byla modrá obloha zalitá sluncem, n astrem druhé oblaha černá jak uhel, ze které neskutečně pršelo. Asi je to tak, jak říkala Iren: „Pán Bůh potřebuje na nás dvě vidět.“ V noci jsme dojely pak na Trollvegen. Díky polárnímu dni byla spousta světla, mraky se celé sectě deště rozestoupily a díky noční hodině nás nikdo nahoře nerušily. Byly jsme tam samy. S Irenkou jsme si zapálily cigárko a sedíce na vrcholku hory si užívaly pohled do vně fjordu. Jak okouzlující! protože už bylo ale hodně hodin bylo nám jasné, že musíme někde přespat, a tak jsme cestou hledaly vhodné místo, kde bychom mohly přespat. Po asi hodině cesty jsme objevily odpočívadlo s úžasným výhledem na moře, kde nikdo nebyl. Zaparkovaly jsme tedy, pojedly a uložily se ke spánku, neboť nás čekal více než náročný den. Jak moc bude náročný, jsme naštěstí nevěděly a o to lépe se nám spalo.
Den čtrnáctý – neděle 21.6.
Den, kdy jsme musely ukončit naše putování, ale netušily jsem kolik cesty domů nám ještě zbývá.
Ráno jsme vstaly tak, abychom si dne užily, ale zároveň, abychom byly vyspané, protože program toho dne byl náročný. Po snídani jsme se podívaly do map a vyrazily směr Ålesund. Neskutečně kouzelné, malebné městečko rozkládající se na ostrově. Malé barevné domečky se odrážely v klidně hladině moře, které si našlo cestičku mezi pevninou. Vyjely jsme nad město a nejprve se kochaly zhora. Poté jsme se vydaly do města, kde jsme se prošly a navštívily také kostel, kde měly výklad k němu napsán v češtině, takže když se nás paní zeptala odkud jsme a nadšeně běžela pro nějaký papír, myslely jsme si, že se spletla. Když ale dorazila s popisem v českém jazyce byly jsme překvapené a ona nadšena, že ho má komu dá, že má takovou zvláštnost. Nicméně více jsem měly z anglických popisů a jejího výkladu,a el radost nám to určitě udělalo – o tom žádná! Po krásné procházce městem jsme se vydaly směrem ke Geiranger fjordu. Nejprve jsme zaparkovaly na vrcholu fjordu, odkud jsme pohlížely dolů a odkud jsme se vydaly na malou procházku směrem k vodopádu – po sluchu. Po několika minutách jsme k němu opravdu došly. Chvíli jsme u něj poseděly, a pak se vydaly zpět a sjely jsme autem dolů do přístavu, kde jsme během jídla pozorovaly obrovský kotvící trajekt. Zde byl konec naší cesty, teď už zbývalo jen se dostat zpět. Cesta dále byla náročná, krom toho, že jsme jeli po úzké cestičce do kopce po neskutečným úhlem, stalo se také, že jsme potkaly autobusy v protisměru, a to pak byla teprve legrace. Protože jsme se potřebovaly dostat do středozemí na dálnici musely jsme projet kus cesty bez vesnic a domů, což jsme vůbec předem nevěděly. po chvíli cesty jsme vjely do hor pokrytých sněhem, kde se nacházela ještě ledem a sněhem zakrytá jezera. Krom toho, že jsme mírně zapadly do sněhu, vzaly jsme si také osušky a utíkaly k jezeru se osvěžit. Prvních pár metrů bylo roztátých, tak jsme mohly svlažit nohy, ale popravdě to bylo neskutečně ledové, i když se na fotkách tváříme všelijak usměvavě ;o). Po tom už následovala dlouhá cesta k dálnici, kde nebylo ani živáčka. Avšak krajina to byla krásná. Jen jsme si říkaly, že kdyby se nám tam něco stalo, tak nevím, kdo by nám pomohl a hlavně kdy ;o). Cestou jsme potkaly auto s ostravskou značkou , a tak jim osazenstvo zadních sedadel psalo vzkazy na toaletní papír, jinak se dlouho nic neděle. Když jsme dojely k dálnici, velmi nás překvapila cedule s šesti sty kilometry, které jsme ještě musely ujet, abychom se dostaly domů. Byly jsme neskutečně unavené, ale díkybohu bylo světlo přes celou noc, a tak jsme mohly řídit v klidu dál. Na odpočívadle jsme se protáhly, občerstvily a vydaly se dál. A protože kluci dostali minulý měsíc pokutu za rychlost, jely jsme vážně podle předpisů, což znamenalo, že na dálnici vedoucí vesnicí pojedeme rychlostí padesát kilometrů za hodinu. Někteří spali, jiní řídili, ale o půlnoci jsme byly doma s dvanácti sty ujetými kilometry a spotřebou 4,6 litrů J.
Protože kluci o nás měly starost, šly jsem sdělit Lucovi, že jsme dojely, ale moc jsme se u něj nezdržely, protože jsme byly velmi znaveny. Navíc byl letní slunovrat, a tak se spousta známých i neznámých vydala na kopec pozorovat západ slunce, který díky polárnímu dnu snad ani nepřišel.
Den patnáctý – pondělí 22.6.
Toho dne jsme vstaly tak, abychom stihly natankovat do plna a vrátit do devíti hodin. Z půjčovny jsme se vydaly pěšky kolem moře přes město do přístavu, kde jsme chvíli relaxovaly a odpočívaly. Vše jsme řádně, jak je našim zvykem, zdokumentovaly… takže máme i maják, i luxusní jachty na mole i zvedací železniční most v přístavu. Program musel být nutně relaxační, a protože jsme už hodně chodily, zašly jsme si na tower na pizzu. Poslední pizzu ;o), ale hlavně … donesly jsme opět balónky s heliem, které opět slavily neskutečný úspěch. A protože Matteo druhého dne odjížděl, byly jsme u Lucy všichni zbylí a večeřeli jsme, povídali si a dělali blbosti. Postupně jsme se loučili a odcházeli domů, až jsem se musela rozloučit i já. Nebyl to lehký večer, ale byl zároveň i hezký. Možná to byl nejtěžší večer v Trondheimském bytí.
Den šesnáctý – úterý 23.6.
Den předposlední našeho pobytu byl velmi ležérní. Matteo odletěl již zjitra a my se probudily poměrně pozdě. Po snídani jsme se vydaly do centra, kde jsme zjistili, že Peruánci zpívají na náměstí i v Norsku ;-). A protože jsem holkám kdysi slíbila, že pokud se do Trondheimu vrátím, tak si obleču šíleny hadí oblečky v Zaře, musela jsem svůj slib splnit. Děvčata byla nadšená, ale myslím, že paní prodavačky moc, ba ani jiní zákaznici moc nechápali, o co nám jde. Nicméně mě na sobě snad všechno hadí, co existuje – sukně, trička, leginy, ba i lodičky, tak snad to mám do smrti vyčerpáno ;o). Po Zaře jsme a malých obchůdcích jsme se vydaly n a trh, kde voněly domácí klobásy a sýry. No, byla to pastva pro nosy, i pro oči a o chuťových buňkách ani nemluvě. Cestou kolem katedrály nám Irenka ukázala, kde zasadila během jedné z nočních párty svou bílou květinu mezi červené muškáty, a tak jsme se mohly vydat se vším obeznámeny v klidu domů. Na večer připadlo balení a poslední společná večeře, jako obvykle moc dobrá. Postupně jsme se rozloučily a šly spát s tím, že se přeci ještě ráno uvidíme!
Den sedmnáctý – středa 24.6.
Ráno se ještě dobalovalo a uklízelo. Pak jsme si odnesly věci k Luchetovi a vydaly se k Francescovi do bytu, kde jsme společnými silami připravili výborné rizoto! Ten jsem pochopila, že na těch nových kolejích, kde bydlel i Matteo, měly velké dvojpostele na pokoji… No nic J. Po obídku jsme se odebrali k Luchinovi, kde nám náš nejdražší připravil foccaciu na cestu. Zuzanka se během krájení rajčat z konzervy stihla celá oněmi rajčaty polít, tak na sobě čistila fleky jarem a vysoušela féném. K Lucovi se přišel rozloučit ještě Tommaso, díky němuž jsme taky mohly bydlet u Stefana déle, i Čert se svou krásnou taškou s vespičkou… Spolu se svačinou od Lucy jsme se vydaly na letiště. V autobuse jsme potkaly ještě jednou Franca, ale to bylo naposled. Pak jsme nastoupily do autobusu, který nás odvezl na letiště. Protože letadlo nebylo plně obsazené, zarezervovaly jsme si všechny sedadlo u okna. Značně unavené, posilněné foccaciou jsme nastoupily do letadla a s podivem zjistily, že slečna Dobešová a Celuchová starší mají jedno společné okýnko a to přesně mezi sedadly, takže všechny jejich plány na pozorování cesty záhy ztroskotaly. Neutlumitelný a neovladatelný záchvat smíchu po tomto zjištění byl v cetru pozornosti všech cestujích, což nic nezměnilo ani na faktu, že to smích z žalu. Z žalu nad tím, že něco krásného končí…
Na letiště pro nás přijel známý taxikář od Alenky a odvezl nás všechny domů. Velmi znavené jsme prvně vystoupily my dvě sestry, pak se Irence udělalo nevolno a byla odvezena ona… ale zbytek Lucovy svačiny nechala Alence, která vystoupila poslední…
To není vše. To je jen zlomek toho, co nelze slovy popsat, jen to, co nemusí zůstat pouze v myslích těch, kteří tam byli a v jejich srdcích. Toto je jen krátký záznam pro to, aby se nezapomnělo na to, co by zapomenuto být mohlo. Co zapomenout nejde, se nemusí psát.
Závěrem se patří poděkovat všem, kteří cestovali spolu se mnou, kteří se mnou skrze tyto řádky prožívali zatím nejkrásnější období mého života. Všem, kteří mě podporovali nebo kteří mě naopak povzbudili svým nesouhlasem. Díky patří rodičům a sestře za podporu, ale i celé ostatní rodině, která na mě myslela. Děkuji také všem přátelům a známým, neboť jsem si uvědomila, s kým mám jaký vztah. Největší dík patří však Nejvyššímu…
Tuto knihu věnuji svému dědečkovi, který nás opustil čtyři dny po mém příjezdu z Norska, protože tyto krátké spisky vznikaly původně jen pro něj. A já mu nejen za to neskutečně moc děkuji!
Komentáře
Přehled komentářů
Torsion bras de quelqu'un est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre coeur bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-vrai/
Can you stand for the influence
(Ainjunkepe, 9. 10. 2018 6:04)