Pár slov o staroboleslavském víkendu…
Mé nutkání přispět novým povídáním na můj miniweb mě donutilo přejít od pouhého nutkání k činům, a tak sedím a snažím se sepsat pár vzpomínek, jež by mohly zaujmout ... avšak bohužel mě již nic nenapadá – což komentuji hned z úvodu.
17. dubna letošního roku v 21 hodin 31 minut místního času mi došla SMS od Honzíka Kováče, že se obává exkomunikace, budeme-li zpívat ve Staré Boleslavy Svatému otci … V obavách jsme jej podpořili stejně jako v nacvičování (tedy snad) a jiné nutné „práci“. Po víkendových soustředěních jak v Ostravě, tak v Brně se SBMkou, jsme se v pátek svatováclavského víkendu v podvečer sešli na nádraží a všichni společně vyrazili vstříc novým dobrodružstvím do Boleslavy …
Krátce kolem jedenácté hodiny jsme se uvelebili k spánku a spali dokud ( já se teda spíše jen převalovala a usnula těsně nad ránem) nás budíky nebudily ke vstávání na ranní mši, což bylo velmi náročné … Kdo mě zná, pochopí. Dopoledne jsme se vydali na prohlídku města, zatímco hoši pilně stěhovali a chystali nástroje… Po obědě (kuřecí vývar a játra s rýži) jsme si přezpívali všechny písně, přece jen jsme museli „dopilovat“ ty , jak jinak než maličké, nedostatky, jež jsme měli. Chvíli jsem zkoušeli sami, posléze se přemístili do „zkušebny“ SBMky, kde jsme zpívali až do noci … pak jsme si zašli na vínečko a šli spát.
V neděli ráno, po deváté mši, jsme se vydali na Proboštskou louku zvučit… jak jsme měli začít v deset hodin, tak jsme začali někdy před dvanáctou…(nechci psát, že jako obvykle, ale … už to tak bude). Vzhledem k tomu, že dorazila i rodina Švestkovic, tak jsme pár volných chvil strávili společnou diskusí. Po zvukovce se část Credencu vydala na oběd (já čekala na sestru a Lauru, které zkoušely ještě sólo), a pak se společně s nimi a s Aldou vydala na oběd. Ten však zcela nečekaně již nebyl, neb byl převezen na louku, z níž jsme před malou chvíli odešli. Avšak protože jsme měli hlad, odebrali jsme se do restauračního zařízení na náměstí, kde jsme se dosyta (někteří) najedli, mezitím co naši páni muzikanti na podium nosili nástroje z auta a připravovali vše na zvukovou zkoušku před večerním programem. Po delším zpoždění se další zvukovka tohoto dne uskutečnila a my čekali už jen na třicátou minutu osmé hodiny večerní, kdy jsem se měli vydat na podium… Před jedenáctou hodinou program skončil a z mého pohledu musím nutně podotknouti, že to byl náš nejlépe zazpívaný rádoby koncert, takový sehraný, klidný, ale zároveň dynamický. O půlnoci jsme se sešli u nás na pokoji, abychom společně krátce oslavili jubileum jedné naší kamarádky…
a o půl šesté jsme již vstávali, abychom byli včas na místě … SMBka vstávala už ve tři hodiny a třicet minut … děs, běs … Mno, to je tak, když se musíte slušně obléci, něco se sebou udělat, sbalit se, napít se, najíst se a vydat se na cestu … Plánovaná hodinová „propustnost“ přes bránu se zkrátila na pár vteřin (přesně tak, jak jsem říkala :o) , že tam bude naprosto prázdno), a tak jsme ráno mrzli o hodinu déle. Po jistých, řekněme, pokynech, nám jeden z pánů organizátoru dovezl várnici s čajem, za což mu patří náš velký dík … avšak várnice byla v mžiku prázdná, a tak mu nezbylo, než shánět další … Chvíli po deváté hodině to šlo již ráz na ráz… honem na podium přidat se k SBMce, zpívat a čekat než dorazí Svatý otec… A pak už jsme jen zpívali, zpívali a zpívali. Kvůli chybějící obrazovce jsme nic neviděli, avšak bylo velmi pěkné, když se Svatý otec před námi zastavil, otočil se na naše zpívající podium a požehnal nám … to bylo pěkné. Poté Benedetto nasedl do A8 a vydal se směr Praha, my jsme se sbalili, rozloučili a vydali se do školy skrz koridory vojáků ;o) šikovných a milých ;o). S krosnami na zádech jsme se zastavili v cukrárně na malé občerstvení, a pak se závratnou rychlostí řítili na nádraží, abychom stihli vlak, do něhož jsme si poctivě zakoupili místenky… Po jistém pobíhání kolem vlaku (následně ve vlaku) a zjišťování pozice vagónu číslo 115 jsme se dověděli, že není zapojen, a tak jsem měli rezervované hodinové stání u záchodků. Po zázračném nástupu do druhého vlaku (všichni jsem se tam vmáčkli) se náš milá Alešek ujal uplatňování místenek. Nebylo to zas až tak jednoduché, neb chodbičky praskaly ve švech a lidé z našich míst se neměli kam postavit. Avšak po zhruba dvaceti minutách jsme už seděli. Jak jsem si ze začátku říkala, že bych to přežila bez sezení, tak jsem po dvou hodinách (které jsem převážně prospala) měla naprosto jiný názor, takže – Aleši, děkujem! Vzhledem k hladině alkoholu v krvi některých účastníků zájezdu byla poslední hodina velmi komická, řekněme, že po přesazení do jiného kupé jsem již oka nezamhouřila. Na Svinově se nám (s Alešem a Honzou) po patnáctiminutovém čekání nepodařilo dostat se do autobusu, tak jsme museli čekat dalších dvacet minut. Poté, co jsem uznala, že deci vína se za dvě hodiny vstřebá jsem odvolala sousedovic taxíka a dojela domů, kde mě zanedlouho navštívit můj milý soused… tudíž místo předpokládaného ulehnutí kolem dvaadvacáté hodiny jsem ulehla až o dvě hodiny později… A to bylo už, řekněme, úterý.
Vlastně jsem si říkala, že bych toto „plkání“ zakončila něčím zajímavým či poučným, ale vážně, ať se snažím, jak se snažím, tak mě nic, ale opravdu vůbec nic nenapadá … takže … tečka ;o).